S dětmi na cestě (životem)

Když se narodil starší syn, začala jsem psát blog. Blog psaný zpětně, kdy jsem vzpomínala na těhotenství, jeho průběh, pocity. Pak přišel porod, prozření, život se obrátil naruby, a do toho druhé těhotenství... blog se rozrostl tak, jak jsem rostla já. Dohnala jsem s ním současnost, psala o pocitech, o kterých se moc nemluví. O tom, jak se z kariéristky stala matka. Matka, která není dokonalá a nebojí se mluvit o tom, co někdy není příjemné, ale je to denním chlebem nás všech. Matka, která začala vnímat víc a víc podstatu života, tak jak mi ji děti ukazují. 

Tento blog jsem přenesla z Budějcké Drbny, kde původně vycházel pod názvem "Na Roztrhání".



"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....

Pediatrička mi několikrát zopakovala, abych nezapomněla na roční kontrolu očí u Artura, a zároveň nechala přeměřit i Vincenta. Plánovat tyto kontroly s větším předstihem je pro mě ale náročné, obzvlášť pokud jsou termíny jen v určitý den a plné na čtvrt roku dopředu, a tak jsem se na to skoro chtěla vykašlat, protože Artur nijak nejevil známky...

Tak a je to tu, Artur slaví první narozeniny a slaví je chůzí. Je to ten zlom, o kterém všichni mluví, když máte dvě děti brzy po sobě. Vydržet rok. Rok, který uteče ani nevíte jak, protože všechno, co se děje, se děje podruhé. A je pravda, že podruhé to vnímáte stejně intenzivně jen v okamžicích, které vybočují od toho poprvé. ...

Než jsem se odhodlala jít s Vincentem na očkování vakcínou MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, dlouho jsem ho na to připravovala, aby věděl, že dostane včeličku. Je to už dávno, co měl poslední, a asi si to ani nepamatuje. "Vincíku, tak co řekneme paní doktorce, až tam přijdeme?" ptám se ho po několikáté a znovu procházíme všechny kroky,...

"A nechcete odvézt k vašim?" ptá se Míra jeden den, když opět diskutujeme o jeho přesčasech v práci. "No, to není blbej nápad. Kluci si pohrají se sestřenkami, změní prostředí, babička si je užije..." myslím na samá pozitiva... "a my si od sebe trošku oddychneme." Dodám trošku sklesle, ale faktem je, že atmosféra doma je teď nic moc. Míra...

"Tak mu je prostě vezmi, vysvětli mu, kam se kaká a čůrá, a je to. Pár dní budou nehody, a pak se to naučí," píše mi známá, když si zase trošku postesknu, že Vincent se ne a ne zbavit plínek. "Čekám až bude trošku tepleji a asi to zkusím," odpovím, ale sotva zavřu okno konverzace, něco se ve mně pohne a jsem rozhodnutá začít hned. ...

A je to tu, pět týdnů do porodu, na řadu přichází Aniball. Pevně přesvědčená, že to nebude problém si prohlížím narůžovělý balónek. Lehce ho napumpuji a zkouším ho zavést do míst, kudy by měla procházet hlavička (vagína zní moc uniformovaně, že?).

Konečně se "dovalím" na řadu u volného prodeje v lékárně a vytahuji superdlouhý seznam věcí, který mi po žadonění poslala bráchova žena, která má už všechny tyhle "radosti" za sebou (nemám ráda oslovení švagrová, připadám si pak stará). Samozřejmě jsem si na internetové drbárně ověřovala co a jak, abych si vybrala to nejlepší od každého druhu, a...