89.DÍL Když přijdou na řadu slipy aneb odplenkování indiánskou metodou

12.05.2018

"Tak mu je prostě vezmi, vysvětli mu, kam se kaká a čůrá, a je to. Pár dní budou nehody, a pak se to naučí," píše mi známá, když si zase trošku postesknu, že Vincent se ne a ne zbavit plínek. "Čekám až bude trošku tepleji a asi to zkusím," odpovím, ale sotva zavřu okno konverzace, něco se ve mně pohne a jsem rozhodnutá začít hned.

Ještě předtím, než ten odvážný krok udělám, o indiánské metodě si něco přečtu, abych věděla, čeho se vyvarovat. "Hlavně jim plínku nenasazujte zpět. Někdy to může trvat i čtrnáct dní, ale pokud to uděláte, mohlo by být dítě zmatené," otočím oči v sloup při představě, že by to mělo trvat dva týdny. Na víkend jsme si zaplatili pobyt mimo domov, tak to bude zajímavé, ale u mě je normální, že když je toho moc, nakládám si ještě víc, abych si pak vážila "pohodičky". A tak následující den jdu za Vincentem. 

 "Vincíku, tobě to moc dobře myslí a už chápeš všechno, co ti říkáme," kouká na mě s očekáváním, "a tak přišel čas rozloučit se s plínkama," začíná pomaličku koukat do strany, "ty už i víš, kam se čůrá a kaká," ... "Do 'zadodu' a do nočníku," přeruší mě s významným pohledem... "no vidíš, výborně, tak teď je čas to začít dělat. Takže odteď už žádné plínky." Vytahuji Vánoční dárek od babičky (no jooo, my byli samozřejmě bez plínek v roce, hihi) a ukazuji mu, jaká má na slipech zvířátka. "Zkus si tu velrybu nepočůrat, to bychom ji pak museli sundat," zkouším jednu z taktik a Vincík běhá nadšeně po bytě, že má slipy s velrybou. Neuběhne ani hodina, utírám první louži a sundávám mokrou velrybu.

Když po čtyřech dnech odjíždíme na prodloužený víkend pryč, mám s sebou snad Vincentovu celou skříň náhradního oblečení. "To jedeme na tři dny?" směje se Míra, když kouká na plný kufr. Trošku si nadávám, že jsem to načasovala tak blbě, ale já když se rozhodnu, tak to musím udělat hned, jinak bych to zase odkládala. A Míra mě v tom plně podporuje. Ve finále jsem se za ty čtyři dny naučila být víc v klidu a věřit mu. Je to totiž neskutečné, ale od té doby, co nemá plínku přes den, nemá plínku v noci ani trošku mokrou. 

 "Tak mu ji vezmi taky a máš to při jednom," radí mi ta stejná maminka, když ji jdu pochválit, jak mi přišla v pravou chvíli do cesty s radou a setkalo se to s úspěchem. V podstatě b mi nebránilo nic v tom to udělat. Kromě strachu z toho, že budu muset každý den prát povlečení :-D A tak, i když strčím pod prostěradlo podložku, netroufám si mu plínku na noc nedat. Přece jen je to krátce a přes den se ještě nějaké nehody dějí. 

Jenže Vincent má po chvíli našeho "Nechce se Ti čůrat? Vincíku, co čůrání? Čůrat? Co se tak vyčůrat?..." plné zuby, a tak nás začíná ignorovat. Radši se během čtrnácti dnů naučí sám si slipy sundávat, aby nás prostě nepotřeboval. A co víc, moje odložené rozhodnutí nedat mu plínku i na noc taky rozekne. Prostě ji jednoho dne odmítá. Musím se nám trošku smát, protože jsme z toho po celou dobu víc nervózní než on.

Pokaždé, když v noci přiběhne k nám do ložnice, první, co pak po ránu kontrolujeme je, jestli nám nepočůral matraci, kde samozřejmě nemáme žádnou podložku pod prostěradlem. Nepočůral, nepokakal, a ani nevím, jak se to stalo, ale měsíc utekl jako voda a Vincent chodí na nočník, že kolikrát ani nevím že byl (dokud nepřijde bez slipů a netahá si za bimbase). 

Tu dovednost umět si sundat kalhoty a slipy ale považuji za nevýznamnější v celém tomto procesu. Bez toho ho všechno to oznamování zdržovalo a často to nestihl. Teď si řekne pro sebe "potřebuji čůrat" a už běží. Jediný problém který má, je myslet na tyto věci na hřištích. Většinou se trošku zapomene, a to, že má čůrat, mu dojde až s "flíčkem" na kalhotech. Ani naše naléhání ho nedokáže úplně odtrhnout od písku a prolézaček, které by mu snad mohly utéct. Každopádně jsem na něj tak neskutečně hrdá! (A taky trošku na sebe za to rozhodnutí!). On nám vlastně ani nedal moc šanci o něm nějak pochybovat a jen nám potvrdil, jak potřebuje vést a v některých věcech jen trošku popostrčit. Zvládá to skvěle, a i když to začíná být malý sígr, tak ho neustále obdivujeme, jak roste (nejen fyzicky) a jak rychle se učí.