Ležím v posteli na pokoji a cítím, jak se mi ještě třepou nohy. "Byla to teda síla," běží mi hlavou, ale pocit bolesti, jakou jsem při porodu měla, si už vybavit nedokážu. "Dobrý den," představuje se mi ženská sestra, ale jméno nepochytím, jsem z toho všeho ještě trošku mimo.
"Dám vám teď injekci proti krvácení." Mám ji v zadku dřív, než stihnu pochopit, co mi říká. "Až si trošku odpočnete, zazvoňte, doprovodím vás do sprchy." Vzhledem k tomu, že mám mezi nohama asi tři sta gázových vložek ještě z porodního sálu, jsem si jistá, že to nebude trvat dlouho. Každopádně si nechávám ještě trošku času na odpočinek.
Malej uzlíček leží zabalený vedle mě v pojízdné postýlce, zatímco nám velmi příjemná neonatologická sestra vysvětluje, co všechno máme pro miminko k dispozici, co ho čeká za vyšetření, kde je pro něj náhradní oblečení, kam házet to špinavé a tak dále. Je to hodně informací, na které se určitě ještě stokrát zeptám (o čemž ji okamžitě i ubezpečím), ale myslím, že to zvládnu. "Až bude chtít nakojit, zazvoňte si, ukážu vám, jak na to a jak ho přebalit," loučí se prozatím a já se rozhoduji jít do sprchy, abych na to byla připravená.
Když jdu do sedu, cítím jak mě bolí konečník. Fakt to není příjemné. "Maminkám s nástřihem to teda moc nezávidím," říkám Mírovi, zatímco zvoním na ženskou sestru. Moc nechápe, ale jako vždy mu to podrobně vysvětlím. "Víš, jak jsem měla tlačit, jako když se mi chce na velkou? A ta hlavička... A tlak..."
Za asistence sestry zvládám hygienu. Ještě pořád cítím třes v těle, a tak se ho snažím zahnat horkou vodou. Sotva vykročím ze sprchy, podává mi dvě super truper vložky a sexy poporodní kalhotky. Ani se nestihnu pořádně otřít a začínám chápat, co jsou očistky a proč je dobré mít zvlášť menší ručník tmavší barvy.
Jdeme na první přebalování. "Takhle ho chytnete za nožičky a nadzvednete prdelku, abyste ji mohla otřít," ukazuje nanečisto na tom drobečkovi sestřička v zeleném. Cítím se v tom relativně jistá. Jak je to moje miminko, tak se toho zas tolik nebojím. Rozbaluji plínku a... "To je smolka, první stolička,"poučuje mě sestra, ještě než stihnu říct: "Fuj, co to je?" Snažím se tu lepivou hmotu dostat z jeho zadečku, ale nějak se to patlá. Vypotřebuji nespočet ubrousků, které si na doporučení vlhčím obyčejnou vodou, než je dílo dokonáno. Oblékání je horší, to se začínám bát, že mu něco udělám. Naštěstí je po boku Míra, který se toho nebojí vůbec, a tak mi asistuje.
V sedm zvoní telefon u postele. "Co byste si přála k obědu?" ozývá se ženský hlas. "Máme na výběr z těchto jídel..." Než se stihnu zamyslet, doporučí mi, co by mi mohlo nejvíc chutnat. Jsem jak v Jiříkově vidění, tohle jsem nečekala, dokonce si můžu nadiktovat, co bych chtěla v balíčku k večeři. Začínám pociťovat velkou potřebu energie, to kojení musí být velká pecka pro tělo, a tak si poroučím Lipánky, zákysy, banány... Večerní balíček dojde současně s obědem, což mi vyhovuje, protože se můžu navečeřet, kdy budu chtít.
Tři dny v porodnici utíkají jako voda. Kromě vizit a vyšetření miminka, která jsou běžnou součástí pobytu tady, nás personál nechává v klidu o samotě. Díky tomu, že jsem bez porodního poranění a mám tu muže, nepotřebuji v podstatě žádnou asistenci. Už se těším domů. Všechny obavy, že nezvládnu péči o miminko, se rozplynuly dřív, než se stihly v plné míře objevit, a tak věřím, že doma to zvládneme úplně v pohodě.
Ještě v porodnici si od nás sestřička přebírá prohlášení o jméně, aby ho mohla zaslat na matriku k vystavení rodného listu. Vincík podstoupí měření sluchu, měření stupně novorozenecké žloutenky (která je naštěstí v normě) a před odjezdem domů i ultrazvuk ledvin a odběr krve z patičky, která se zasílá na rozbor kvůli vrozeným/dědičným onemocněním.
Už jsem skoro sbalená a připravená, když vstoupí ženská sestra do pokoje. "Stolice byla?" "Sakra, nebyla," syknu pro sebe a bleskne mi hlavou, že zkusím říct, že jo, aby nás tu ještě nenechali. Ale náhoda je blbec, co kdyby byl nějaký problém s ohledem na tu bolest. "Nebyla," klopím oči. "Tak si pojďte pro čípek a ještě chvíli vydržte, jestli se to nepovede." Asi po hodině, kdy stejně podstupujeme poslední prohlídku od neonatologů, se vše podaří, jak má. Míra malého obléká do připraveného kompletu a sestřičky ho chválí, jaký je to vzorný a šikovný tatínek (něco pro něj!). A hurá vstříc domovu. Abychom nelenili, bereme to rovnou přes pediatričku, magistrát pro rodný list a na pojišťovnu ho nahlásit.
Když se ocitnu před dveřmi našeho bytu, přijde neočekávaný příval hormonů. Sousedka Šárka nakreslila Vincíkovi obrázek a spolu s barevným řetízkem ho připevnila na dveře. Když je otevřu, tak se poprvé (a rozhodně ne naposled) rozbrečím dojetím. Čeká tu na mě květina. Jak tohle Míra stihl?
A kdy na vás dolehly hormony? :-)
Výpis článků ze sekce blog:
Nedávno jsem udělala takové rychlovideo (níže), kde si vážu malé miminko na záda. Není úplně reprezentativní, protože jsem prostě odskočila od plotny, abych pomohla kamarádce videonávodem, ale nakonec mě o něj prosilo víc maminek, tak ho uvádím i sem, kde ho všichni snadno dohledají :-)
Drahá Erin, má milovaná dcero,
je to ještě živě v mé hlavě, kdy mi kamarádka koukla do dlaně a řekla, že budu mít tři děti a třetí bude holčička. Věděla jsi moc dobře, kdy je tvůj správný čas. Nechala jsi do našeho života přijít nejprve své dva bratry, abych se něco naučila. Ne to, jak být (snad) dobrou mámou,...
Ještě než jsem otěhotněla, zjistila jsem si dost věcí o tom, jak funguje systém v Německu, kde momentálně pobýváme. Pokud člověk plánuje rodit v porodním domě, nebo doma, musí jednat hodně rychle, aby si zajistil místo, jinak může mít prostě smůlu. A když říkám rychle, tak mluvím o týdnu, kdy se na počůraném papírku objeví dvě čárky.
Dlouho jsem nenapsala žádný blog, protože život s klukama doma je prostě jeden kolotoč. Ale poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak se podělit o naši zkušenost s psychogenní zácpou a jejím vývojem, protože jestli se mohlo v mém posledním blogu zdát, že tenhle problém jsme vyřešili, tak ne. A byla by možná škoda se nepodělit o to, co by...
Kdysi jsem na Malé Antily koukala jako na místo, kam snad ani žádné letadlo nelétá, a ještě to není tak dávno, co jsem měla pocit, že jsme karibskou kapitolu uzavřeli a chtěli začít konečně poznávat východní stranu světa. Jenže to na mě nesměla vykouknout narozeninová akce společnosti LEVEL, která říkala, že na ten malý ostrov, který je navíc...
Když už se konečně rozhodnete vyjet na Jamajku s dětmi, je třeba zapomenout na všechny předsudky. My vyjeli v září, v době, kdy je běžně hurikánová sezóna. Bohužel klima na naší planetě se mění a v dnešní době musí člověk počítat se vším i mimo takovou sezónu, takže my se soustředili spíš na pozitivní myšlení, že to v tuto...
Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...
"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...