"Ty sis jako vyrobila boty?" ptá se mě kolegyně z práce, když vidí, co jsem nasdílela na instagramu a já se musím pousmát. "No jo, kdo by to byl před časem řekl, co," odpovím si jen tak pro sebe a zavzpomínám na podpatky začínající na dvanácti centimetrech, které jsem nosila denně do práce. Jsem sama zvědavá, jestli je ještě někdy obuji, nebo je suším v krabici na půdě zbytečně. "No jo, vyrobila a je to celkem easy," píšu a mám z toho skvělý pocit, protože jsem to potřebovala. Dělat chvíli jen něco sama pro sebe. A udělat to tak, jak se mi líbí a vyhovuje. Když si navíc vzpomenu na dřív naplněnou dvoumetrovou skříň botami, nechápu, co jsem s nimi dělala. Dá se říct, že mateřská do mě vnesla jistý druh minimalismu. Zjistila jsem, že toho moc nepotřebuji. Moje kamarádka se mi nedávno svěřila, že píše knihu. Knihu o tom, že máš znát své "basics", a jakmile je "objevíš" a zbytek odhodíš, uleví se ti a budeš žít spokojený život. A víte, co? Jo! S dětma má člověk kolem sebe pořád tisíc (hlavně rozházených) hraček. Proč do toho mít ještě tisíc svých (věčně dětma rozházených) věcí. Když mám plnou skříň, nevím co na sebe. Když v ní mám dvoje džíny a pět triček, mám vcelku jasno. Občas je těžké se s některými věcmi rozloučit. Jsou to věci, o kterých si myslím, že se k nim jednou vrátím. Ale někde uvnitř tuším, že nevrátím, jen odkládám to rozhodnutí, protože se ještě úplně nedokážu smířit s tím, že jistá etapa života skončila (to jsou ty lodičky na půdě). To jsou ta "co kdyby", která jen slibují. Slibují, že do toho možná ještě zhubnu, že v tomhle možná ještě na nějakou tu pool party půjdu, že v těch lodičkách ty bolavé nohy zase přežiju, a že se prostě možná někdy život vrátí tam, kde byl před dětma. Nevrátí. Dnes dvakrát přemýšlím, než si něco koupím. Musí to být něco, co opravdu chci, potřebuji, používám, není to jen rozmar z nudy, udělá mi to radost a bude to sedět! Jako třeba tyto vlastnoručně vyrobené "huarache", které předčily desítky mých dřívějších bot a zase o trošku změnily pohled na všechno, co kupujeme (No a ty lodičky, ty asi vytáhnu, až se děti jednou odstěhují z baráku a já budu mít pocit, že potřebuji jít po té barefootové etapě pohonit ego. Otázkou je, jestli se do nich ty nohy pak vejdou, a já se na nich neskácím).