Člověk by řekl, že je to problém jeho, ale on to je v důsledku problém celé rodiny.
Cítíme se trošku bezmocní a navíc začínáme pochybovat sami nad sebou a ptát se, kde jsme udělali chybu, že naše dítě zpracovává stres takovým způsobem. Takže se nedivím, že to Míru frustruje. Má obavu, že z jeho syna nebude rváč, ale bábovka, která se sesype po každém "popíchnutí". Nejradši by to vyřešil "chlapsky", ale oba víme (nebo on možná tolik nechce vědět), že tohle nikam nevede a postrádá to smysl. Určitým uklidněním nám je fakt, že nejsme jediní (naopak, objevilo se kolem nespočet maminek, které sdílí podobnou zkušenost), a tak to beru více méně jako fázi dětského vývoje, kterou však rozhodně nepodceňuji, protože ten spouštěč určitě někde je. Jsem dnes jen vděčná, že s ním můžu být doma, nemusím do práce, a můžu mu dát čas a náruč, když ji potřebuje.
Někdy je to těžké, ale pořád myslím na to, jak je dětská duše křehká. Někdo potřebuje na zpracování emocí víc času, někdo méně. Každopádně je důležité je nepotlačovat, ale vypořádat se s nimi. Je to pro nás opět zkouška trpělivosti a můžu být jen ráda, že jsme se v této zkoušce shodou náhod přestěhovali na místo, kde (minimálně jeden) stresový faktor jménem stará školka zmizel z očí. A teď už můžeme jen věřit, že to odejde tak rychle, jako to přišlo.