97. DÍL Školka, cesta k psychogenní zácpě, nebo jen fáze dětského vývoje?

10.07.2019

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem z něj udělala sraba. Že ho chtěl naučit vytvářet si respekt, ale já mu to nedovolila.
Mlčím. Jen se mi honí hlavou věci jako "charakter člověka", "nemám ráda agresi", "některé věci jsou dané", "když nechce, tak nechce", "nevychovávám ho sama" a v neposlední řadě mi vrtá hlavou, proč ho tak rozčiluje fakt, že tří a půl leté dítě se necítí sebevědomě. 

Poslední dobou jsou mezi námi tyhle debaty často a nepřišly z čistého nebe. Spouštěčem našeho podráždění je totiž problém jménem psychogenní zácpa. Příčinu hledáme všude a nejvíc asi sami v sobě.

Začalo to nedávno a vůbec netušíme, co se stalo. 

Jen hádáme (a mezi tím se hádáme), že to bylo něco ve školce. Nápovědou nám byl pláč, který z ničeho nic propukal pro cestě.

Jeho nástup tam byl neuvěřitelný. Těšil se a posílal nás hned první den domů, až jsme nemohli věřit, že to tak zvládá. Navíc v zemi, kde se nemluví jeho řečí. Tři dny paráda. Pak se to zlomilo. Asi se mu všechno okoukalo, nebo mu došlo, že ostatní nerozumí jeho potřebám (hlavně všechno dělat, skládat, uspořádávat podle něj) a potřeboval mě s sebou. Chodila jsem tam s ním skoro měsíc (což je v Německu běžný proces), postupně zkracovala čas a odcházela tak, jak se to dělá. Do školky se pak i těšil, protože věděl, že vždycky přijdu, a já byla nadšená. Ne(jen) proto, že jsem měla doma alespoň půl dne o dítě méně, ale protože nosil domů obrázky a různé výtvory, což u mě vyvolávalo radost, že dělá spoustu věcí, které by se mnou doma nedělal. Nebo ne každý den. 

Když přišel do školky nový chlapeček, který taky nemluvil německy (ale ani naší řečí), stal jeho kamarádem. 

Našli si zřejmě svoji řeč a chození do školky získalo nový rozměr. Byl nadšený, pořád o něm mluvil. Ráno na sebe čekali a oba se radovali, že se vidí. Byla jsem nadšená, protože, upřímně, Vincent není z těch, kteří jdou sebevědomě k ostatním dětem a hned zapadnou. Má trošku svůj svět a svoje představy, které často nekorelují s tím, co chtějí dělat ostatní.

Jednoho dne se ale něco stalo. "Jdi do školky, volali mi, že Vincent od rána brečí a nejde ho utišit," volal mi jednoho dne Míra, protože ze školky se mi nedovolali přímo, a já ho šla vyzvednout. Myslela jsem si, že za to může náš odpolední odjezd k babičce. Že se bál, abychom ho tam třeba nezapomněli. Jenže po návratu se to opakovalo a Míra Vincenta do školky už ani nedovedl.

Od té doby jsem registrovala, že nechodí na velkou. Den, dva, tři... Pokaždé si sedl a houpavými pohyby očividně zadržoval to, co chtělo ven. I když jsem mu chtěla pomoct, bránil se. "Nechci kakat," křičel a začal mě posílat pryč. Dala jsem mu čas.

Do školky jsem zašla a odhlásila ho. 

"Jsem doma s Arturem, tak ho nechám doma taky, nebudu ho lámat," říkám ředitelce a ona přikyvuje, že by udělala na mém místě to stejné. Už dřív na rodičovské schůzce poukazovali na to, že Vincent je snůška emocí. "Netušíte, co se mohlo stát?" zeptala jsem jí před odchodem, protože my nevidíme to co oni, a začala: "Vypadá to, že jeho kamarád si začal hrát víc s ostatními dětmi a Vincenta začal ignorovat." Začíná mi to docházet. Neměl tam už nikoho, kdo by hrál jeho hry. "A taky má trošku problém se staršími dětmi," dodala a já si vzpomněla na dva chlapečky, kteří k nám jednou pohrdavě přišli a místo, aby se přidali k malování s křídami, křídy jen vzali a pohodili. Obecně ty starší děti měly už svoji partu, do které ostatní děti moc vpustit nechtěly.

Chápu ho. Přestože já jsem s navazováním kontaktu problém nikdy neměla, trhání pout jsem nesla špatně, a to ještě do pozdního věku, dokud mi nedošlo, že odchod druhého bez vysvětlení není můj problém, ale jeho problém . A když si představím jeho křehkou mysl, je mi ho líto. Vím jak to tam uvnitř bolí, když je zklamaný, a ještě si pravděpodobně myslí, že za to může on. 

A jsme tam. Způsobuje si vědomě "utrpení", nebo shodou náhod přišla prostě jen fáze, kdy zkouší hranice, co jeho tělo vydrží?

Zkoušíme s ním denně mluvit. Ale zatím bez většího úspěchu. Většinou mlčí, odklání hlavu, nebo jen prohlásí, že to musí zadržovat. Zkoušeli jsme prosit, slibovat a, ano, už i vyhrožovat, protože vidět to nafouklé bříško v nás vyvolává strach, že si může ublížit. Zatím nezabírá nic, než čas a klidný hlas. Někdy to trvá tři čtyři dny, někdy dva, než se za tu ruku nechá vzít a na záchod dovést. Je to ještě relativně únosné, ale ne přirozené. Ne u kluka, který s tím neměl nikdy problém (a fyzicky ho nemá ani teď, jen k tomu musí dojít).

Člověk by řekl, že je to problém jeho, ale on to je v důsledku problém celé rodiny. 

Cítíme se trošku bezmocní a navíc začínáme pochybovat sami nad sebou a ptát se, kde jsme udělali chybu, že naše dítě zpracovává stres takovým způsobem. Takže se nedivím, že to Míru frustruje. Má obavu, že z jeho syna nebude rváč, ale bábovka, která se sesype po každém "popíchnutí". Nejradši by to vyřešil "chlapsky", ale oba víme (nebo on možná tolik nechce vědět), že tohle nikam nevede a postrádá to smysl. Určitým uklidněním nám je fakt, že nejsme jediní (naopak, objevilo se kolem nespočet maminek, které sdílí podobnou zkušenost), a tak to beru více méně jako fázi dětského vývoje, kterou však rozhodně nepodceňuji, protože ten spouštěč určitě někde je. Jsem dnes jen vděčná, že s ním můžu být doma, nemusím do práce, a můžu mu dát čas a náruč, když ji potřebuje.

Někdy je to těžké, ale pořád myslím na to, jak je dětská duše křehká. Někdo potřebuje na zpracování emocí víc času, někdo méně. Každopádně je důležité je nepotlačovat, ale vypořádat se s nimi. Je to pro nás opět zkouška trpělivosti a můžu být jen ráda, že jsme se v této zkoušce shodou náhod přestěhovali na místo, kde (minimálně jeden) stresový faktor jménem stará školka zmizel z očí. A teď už můžeme jen věřit, že to odejde tak rychle, jako to přišlo.