S dětmi na cestě (životem)

Když se narodil starší syn, začala jsem psát blog. Blog psaný zpětně, kdy jsem vzpomínala na těhotenství, jeho průběh, pocity. Pak přišel porod, prozření, život se obrátil naruby, a do toho druhé těhotenství... blog se rozrostl tak, jak jsem rostla já. Dohnala jsem s ním současnost, psala o pocitech, o kterých se moc nemluví. O tom, jak se z kariéristky stala matka. Matka, která není dokonalá a nebojí se mluvit o tom, co někdy není příjemné, ale je to denním chlebem nás všech. Matka, která začala vnímat víc a víc podstatu života, tak jak mi ji děti ukazují. 

Tento blog jsem přenesla z Budějcké Drbny, kde původně vycházel pod názvem "Na Roztrhání".



Vyjíždíme se sestřičkou výtahem do 2. patra perinatologického centra, kde v ambulanci sepisujeme papíry, odevzdávám těhotenskou průkazku a porodní přání. Natáčí mi monitor. Hypnotizuji ho pohledem, abych ho popohnala k akci, protože mám pocit, že kontrakce trošku polevily. Křivky tomu odpovídají. "Sakra, měla jsem být ještě doma, takhle si mě tu...

V noci se budím třistakrát na čůrání a s šílenými bolestmi kyčlí. Už je těžké najít příjemnou polohu na spaní. Je mi jasné, co tímhle vstáváním příroda zamýšlí. Být připravena na miminko. Škoda, že to nepociťuje i tatínek. Když lezu sem tam, ani sebou nehne.

A je to tu, pět týdnů do porodu, na řadu přichází Aniball. Pevně přesvědčená, že to nebude problém si prohlížím narůžovělý balónek. Lehce ho napumpuji a zkouším ho zavést do míst, kudy by měla procházet hlavička (vagína zní moc uniformovaně, že?).

Konečně se "dovalím" na řadu u volného prodeje v lékárně a vytahuji superdlouhý seznam věcí, který mi po žadonění poslala bráchova žena, která má už všechny tyhle "radosti" za sebou (nemám ráda oslovení švagrová, připadám si pak stará). Samozřejmě jsem si na internetové drbárně ověřovala co a jak, abych si vybrala to nejlepší od každého druhu, a...

Procházím internet a začíná mě chytat schíza. "Věci pro miminko mám připravené už asi od půlky těhotenství," čtu na jednom bejbywebu. "Já nemám ještě vůůůbec nic!!!" Rozesílám okamžitě hromadnou zprávu všem mým kamarádkám, které už porodily.

"Kam se to má vejít jako?!?" sdílím na sociální síti svoje rozrušení nad zvětšujícím se břichem v 22. týdnu. Netrvá to ani půl hodiny a Martina mi posílá svoji fotku: "Sem." Jdu do mdlob.

"Vy jste úplně učebnicová," prohlašuje gynekolog, když slejzám z kozy. Radost se ani nesnažím skrýt, protože se očividně vznáším jak mistr Zeppelin. "A co to je, se ještě nepozná?" ptám se nedočkavě. "Když bude dítě dobře natočené, tak by to mohlo být vidět na UZ ve 20. týdnu." Pár sekund koukám na vypsanou žádanku a vím, že tři týdny...

"Tak sa teda vezmeme, no," pronese Míra svoji "žádost o ruku", když mu sděluji, že se naše dítě bude jmenovat po mně. Převalím se ze zad na bok, sundám sluneční brýle a hluboce mu pohlédnu do očí: "Super, alespoň nebudu muset dvakrát měnit doklady," prohlašuji své ANO přímo na barcelonské pláži. Chci si jít totiž konečně přehlásit trvalé bydliště...

"Ahoj Mirko, tak si predstav, na zahrade je už viac dní bocian, tak som si vravela, že ti to musím zatelefonovať, aby som sa spýtala, či to nie je nejaké znamenie," volá Mírova mamka z východního Slovenska... "Tak tam se ta novina donesla sama," nevěřícně kroutím hlavou. Každopádně jí ještě nic nepotvrzujeme.