11.DÍL Je to fakt porod aneb poprvé v porodnici

21.06.2016

Vyjíždíme se sestřičkou výtahem do 2. patra perinatologického centra, kde v ambulanci sepisujeme papíry, odevzdávám těhotenskou průkazku a porodní přání. Natáčí mi monitor. Hypnotizuji ho pohledem, abych ho popohnala k akci, protože mám pocit, že kontrakce trošku polevily. Křivky tomu odpovídají. "Sakra, měla jsem být ještě doma, takhle si mě tu nechají," říkám si v duchu a doufám, že tu se mnou Míra bude moct zůstat.

"Věci si tu nechte, uděláme ještě vyšetření, už je tu paní doktorka," vede mě sestra do vedlejší místnosti, kde lezu na kozu. Jakmile se na ni "vyhoupnu" něco se ze mě vyleje. "Plodová voda!" Zajásám tak trošku s pocitem, že jsem přece jen nepřijela zbytečně brzy, ale kontrolní test Temešváryho roztokem nic takového neprokázal. "Jste otevřená na jeden prst," oznámí mi nepříznivou prognózu. 

Vzhledem k tomu, že jsem si zažádala o nadstandard, zůstáváme už v nemocnici. Míra tak může být se mnou. Jinak bych asi jela raději domů. Jsem vlastně i klidnější, že jsem pod kontrolou, protože bych byla nervózní z toho, jestli po tom incidentu při vyšetření poznám odchod plodové vody (prvorodička, no). Doktorka mi nabízí Plegomazin, který utlumí počáteční bolesti a dovolí mi se případně trošku vyspat. Jenže já jsem si řekla, že to dám bez léků, takže odmítám. Možná se i trošku bojím, aby se to celé nezastavilo. Naši mi posílají fotku, kde už si připíjí, abych to dobře zvládla. Asi si myslí, že to bude rychlé.

Kontrakce se střídají, silnější se slabšími, rozestupy se snižují a zase oddalují. Pouštíme si televizi, kde zrovna běží koncert Pink. Ještě je mi relativně do smíchu, a tak se pohupuji po pokoji a občas si lehnu k Mírovi na pohovku. Musím říct, že jsem docela klidná, nemám vůbec strach, že to nezvládnu. Dokonce jsem přesvědčená, že to zvládnu bez nástřihu, protože mám přece natrénováno! Po druhé hodině ranní se to začíná zintenzivňovat, při kontrakcích si musím přidřepnout. Držím se postele. Už vím, proč všichni říkají, že to poznáš, až začneš rodit, ale ještě netuším, že tohle je zatím procházka růžovým sadem. Každopádně mezi kontrakcemi je ještě "tolik" prostoru, že zvládám dělat s Mírou srandičky a občas i naznačit tanec do rytmu koncertu.

Kolem čtvrté přichází lékař. Kontrakce zase zeslábly. Navrhuje mi nedělat vaginální vyšetření, aby mě zbytečně nedráždil. Ležím v posteli a snažím se odpočívat, dokud to jde. Míra se snaží spát. V půl sedmé mi opět natáčí monitor. Některé křivky dělají krásné kopečky, některé se už ani nevejdou do určeného řádku na papíře. Trpím. Při kontrakcích se chytám za hlavu a snažím se je prodýchávat ještě hlubokým dechem do břicha. Zatím to funguje celkem dobře. Přemísťuji se na vyšetřovnu a doufám, že jsem se alespoň trošku otevřela. "Pohnulo se to jen o kousek," kouká na mě soucitně doktorka. Zoufale se vracím na pokoj, kde Míra netrpělivě čeká na verdikt. Jen zakroutím hlavou. Už je to dvanáct hodin od začátku celé "akce" a teprve teď začínám pociťovat, jak se to stupňuje. Kontrakce se zpravidelňují, doba mezi nimi se zkracuje. Přichází vizita. Při pohledu na mě je jim jasné, že se to začíná konečně rozbíhat. V deset mi natáčí další monitor. Ani jedna křivka nemá svůj vrchol v řádku. "Sestřičko, při kontrakci mě brní rty, je to normální?" stihnu se zeptat než přijde další vlna, protože mě to zaskočilo. "To se může stát, je to v důsledků bolesti." Třepou se mi nohy a začíná mi být zima. Vyšetření ukazuje, že jsem otevřená na 4 prsty, konečně můžu jít na přípravu. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že můžu podstoupit klystýr. Nejvíc se těším do teplé sprchy, protože se třepu jak osika. Míru v mezičase převlékli do sterilního oblečení, zavolal i mé kamarádce, která chtěla být u toho, a průběžně informuje rodinu. Totálně vyprázdněná usedám na míč ve sprše a cítím částečnou úlevu. Teplá voda dělá zázraky. Při kontrakcích si ji téměř vařící pouštím na nohy, abych odvedla pozornost od bolesti. Snažím se usmát, ale bolest mi úplně stahuje rty, nejde to. "Chceš niečo podať lásko? alebo ťa mám masírovať? Povedz si." Zatínám zuby, protože teď nesnesu aby na mě někdo mluvil. "Prosím tě, hlavně nic neříkej, když mám bolesti. Pusť mi třeba nějakou hudbu." Mezitím došla Iva, zrovna mezi kontrakcemi, tak se na ni směju a pohupuji se do rytmu deep housu. "No, to je fakt dobrý, ona rodí a směje se, jak kdyby se nechumelilo." Sotva to dořekne, opírám hlavu o sprchové dveře...

Pokračování ZDE


Výpis článků ze sekce blog:

Zajímá vás víc?

Zavazadla: Sbalení jsme byli do tří batohů, tašky s jídlem a měli jsme autosedačku v cestovním obalu na kočárek do které se toho taky spoustu vešlo (například, deka na pláž, cestovní sprcha, cestovní barel, plínky, hračky pro děti, těstoviny a tuňák na první den a nějaké hotové věci pro děti).

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....

Když jsme neměli děti, při slově nízkonákladovka se mi ježily chlupy. Viděla jsem ty protivné letušky, co mi rvou kufřík do měřícího stojanu, a kdyby náhodou dva centimetry koukaly, useknou mi všechna kolečka. Radši jsem si tenkrát připlatila za zavazadlo k odbavení. Jako svobodná jsem ho i potřebovala. Kam bych přece narvala lodičky, a radši ještě...