"Rozhodně vás do ničeho nenutím," začne opatrně, "ale pokud byste se rozhodla pro epidurál, teď by byla vhodná chvíle, pak už to nepůjde." Normálně se musím usmát, protože je zjevné, že četl můj porodní plán. Hodně mě to potěší. Bolesti jsou už brutální, na chvíli mi bleskne hlavou, že bych si to mohla ulehčit, ale jsem statečná. "Epidurál nechci, ale kdyby to bylo k nevydržení, je pak nějaká alternativa?" myslím na záložní plán. "Určitě jsou ještě jiné možnosti, jak vám od bolesti ulevit."
"Tak jdeme na to," dávám pokyn. Čekám, že to bude bolet, ale cítím jen velký příval vody stékající po stehnech do mísy pode mnou. "Teď ty kontrakce možná zesílí," informuje mě paní Jana, když se vracím zpět do sprchy. "To snad už ne," modlím se. Pořád je mi ještě příjemně na míči, ale všechno se během krátké chvíle mění. Jana mi doporučuje měnit různě polohy, aby došlo k sestupu plodu do porodních cest (a to jsem si myslela, že o volný pohyb budu muset prosit, haha). Ze začátku nemám problém s ničím, ale v jednom okamžiku se to zlomí. Kontrakce začínají být tak silné, že mi jde bolest až do třísel. Není mi příjemné už nic, nechci být na koze, nechci být na míči, teplá voda mi vadí. Jana mi donese porodní židli. Když k ní jdu, kontrakce mě dostane do kolen. Jakmile se na ni posadím, je mi líp. Jedině v této poloze se cítím dobře. Prodýchávání do břicha už dávno nefunguje. "Zkuste dýchat jako pejsek," demonstruje Jana a Míra ji napodobuje, aby mě podpořil.