12.DÍL Byl to fakt porod

28.06.2016

"Dobrý den, já jsem Jana, porodní asistentka, došlo k výměně služeb," představuje se mi příjemná paní. Doteď jsem porodní asistentku téměř nepotřebovala, ve sprše mi to šlo dobře. "Půjdeme se podívat, jak to postupuje," přemísťuji se na porodní kozu. "Jde to pomaleji, ale postupuje to. Pokud byste souhlasila s píchnutím plodové vody, mohlo by se to urychlit." Nechávám si chviličku na rozmyšlenou, ale vzhledem k době, kterou už trávím v porodnici, souhlasím. Přichází lékař, představuje se mi a seznamuje mě s postupem. Kontroluje porodní cesty, aby zhodnotil, zda je čas k tomuto kroku.

"Rozhodně vás do ničeho nenutím," začne opatrně, "ale pokud byste se rozhodla pro epidurál, teď by byla vhodná chvíle, pak už to nepůjde." Normálně se musím usmát, protože je zjevné, že četl můj porodní plán. Hodně mě to potěší. Bolesti jsou už brutální, na chvíli mi bleskne hlavou, že bych si to mohla ulehčit, ale jsem statečná. "Epidurál nechci, ale kdyby to bylo k nevydržení, je pak nějaká alternativa?" myslím na záložní plán. "Určitě jsou ještě jiné možnosti, jak vám od bolesti ulevit." 

"Tak jdeme na to," dávám pokyn. Čekám, že to bude bolet, ale cítím jen velký příval vody stékající po stehnech do mísy pode mnou. "Teď ty kontrakce možná zesílí," informuje mě paní Jana, když se vracím zpět do sprchy. "To snad už ne," modlím se. Pořád je mi ještě příjemně na míči, ale všechno se během krátké chvíle mění. Jana mi doporučuje měnit různě polohy, aby došlo k sestupu plodu do porodních cest (a to jsem si myslela, že o volný pohyb budu muset prosit, haha). Ze začátku nemám problém s ničím, ale v jednom okamžiku se to zlomí. Kontrakce začínají být tak silné, že mi jde bolest až do třísel. Není mi příjemné už nic, nechci být na koze, nechci být na míči, teplá voda mi vadí. Jana mi donese porodní židli. Když k ní jdu, kontrakce mě dostane do kolen. Jakmile se na ni posadím, je mi líp. Jedině v této poloze se cítím dobře. Prodýchávání do břicha už dávno nefunguje. "Zkuste dýchat jako pejsek," demonstruje Jana a Míra ji napodobuje, aby mě podpořil.

"Už jste otevřená tak na osm prstů. Kdybyste chtěla, dám vám něco na uvolnění, trošku vás to i utlumí, odpočnete si mezi kontrakcemi a porodní cesty se snáz otevřou," nabízí mi záchrannou ruku porodní asistentka. Tentokrát neodmítám. Do žíly mi proudí slabá dávka Nalbuphinu. "Můžete se cítit trošku spavá." "To určitě," říkám si při další uštědřené dávce porodních bolestí. Vracím se stěží na svoji oblíbenou židli. Opírám hlavu o opěradlo a jediné, na co se v další hodině zmůžu, je jen zvednutí rukou, abych mohla drtit tu Mírovu. "Vodu," šeptám přiškrceně, jak mi vyschlo v krku. Míra mi podává kalíšek, abych smočila rty, stihnu to tak tak, než přijde další kontrakce. Zbytek vypije sám, protože je na tom stejně. Dýchá se mnou jak o život. Prsty u ruky má celé bílé. "Jde vám to skvěle, klidně si i zanadávejte, my jsme na to zvyklé," říká mi Jana. Kdybych mohla, možná se začnu smát, ale mluvit je opravdu to poslední, co bych chtěla dělat.

Ani nevím, jak plyne čas, mezi kontrakcemi opravdu "usínám", pokud se tak dá nazvat pauza trvající tak minutu. Když dostanu pokyn přesunout se na porodní kozu, mám pocit, že to nezvládnu, ale hlava v tom vidí víc problém než tělo. "Jste skvělá, postupuje to rychle. Hlavička už sestoupila, ale potřebujeme ještě, aby se trošku stočila," slyším z povzdálí Janu. "Můžeme začít s tlačením." Jsem neskutečně šťastná, že vidím světlo na konci tunelu. Polohuje mě na bok, aby mi pomohla, snažím se tlačit, ale očividně to nedělám dobře. "Zkuste tlačit, jako když se vám chce na velkou," dostávám pokyn a na chvíli si vzpomenu na balónek, s kterým jsem trénovala. Už to vypadá tak, že mě povzbudí oxytocinem, ale tělo ví, co dělá. Zatlačím, ale když ustává kontrakce, najíždí další, při které tělo přirozeně vypuzuje plod. "Asi budu zvracet," říkám Mírovi, když má přijít další vlna. Jana okamžitě podává misku, ale naštěstí to rozdýchávám. Míra mi otírá zpocené čelo.

"Vidím hlavičku, volá na Míru, který okamžitě přiskočí." "Pane Bože, on se tam jde dívat," bleskne mi hlavou, ale je mi všechno jedno. Při další kontrakci mám pocit, že omdlím. "Co blbneš," řeknu si pro sebe a pomyslně se profackuji. "Vypadá to, že jdeme do finále." Ani nevím jak, je plný sál lidí. Než stihnou doktora "obléknout", slyším Janu, jak říká, že hlavička už leze ven. Je to tak tak. Lékař se ujímá vedení. "Zkusíme to bez nástřihu. Teď zkuste netlačit, přidechněte si, teď zatlačte jen trochu..." Připadá mi to najednou strašně snadný. Ani nevím jak a Vinca je na světě. "Môžem prestrihnúť pupočnú šnúru?" ptá se Míra bleskurychle, nasazují mu rukavici a když pupečník dotepe, vykonává posvátný akt. Ještě celého "uslintaného" mi ho pokládají na břicho.

Jsem úplně mimo, koukám na ten uzlíček a vůbec mi to nedochází. Jediná euforie, která mě momentálně pohlcuje, je z toho, jak byl Míra skvělej, porodní asistentka anděl a porodník mě krásně vedl. "Máte jeden kosmetický steh na čípku," říká mi lékař, když mě kontroluje. "Šlo vám to výborně," chválí mě a já už ani nevím, jak to bolelo. Ještě dvě hodiny nás nechávají na porodním boxu, malého mám na sobě. Dívám se, jak se mi sápe k prsu a přisává se. Když přijde sestřička, poprosím ji, aby ho dala na chvíli i Mírovi. Dívám se na ně a vlastně ještě vůbec nic nechápu. "Zas tak strašný to nebylo," říkám a už teď vím, že budu klidně rodit znovu.

Výpis článků ze sekce blog:

Zajímá vás víc?

Nedávno jsem udělala takové rychlovideo (níže), kde si vážu malé miminko na záda. Není úplně reprezentativní, protože jsem prostě odskočila od plotny, abych pomohla kamarádce videonávodem, ale nakonec mě o něj prosilo víc maminek, tak ho uvádím i sem, kde ho všichni snadno dohledají :-)

Drahá Erin, má milovaná dcero,
je to ještě živě v mé hlavě, kdy mi kamarádka koukla do dlaně a řekla, že budu mít tři děti a třetí bude holčička. Věděla jsi moc dobře, kdy je tvůj správný čas. Nechala jsi do našeho života přijít nejprve své dva bratry, abych se něco naučila. Ne to, jak být (snad) dobrou mámou,...

Ještě než jsem otěhotněla, zjistila jsem si dost věcí o tom, jak funguje systém v Německu, kde momentálně pobýváme. Pokud člověk plánuje rodit v porodním domě, nebo doma, musí jednat hodně rychle, aby si zajistil místo, jinak může mít prostě smůlu. A když říkám rychle, tak mluvím o týdnu, kdy se na počůraném papírku objeví dvě čárky.

Dlouho jsem nenapsala žádný blog, protože život s klukama doma je prostě jeden kolotoč. Ale poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak se podělit o naši zkušenost s psychogenní zácpou a jejím vývojem, protože jestli se mohlo v mém posledním blogu zdát, že tenhle problém jsme vyřešili, tak ne. A byla by možná škoda se nepodělit o to, co by...

Kdysi jsem na Malé Antily koukala jako na místo, kam snad ani žádné letadlo nelétá, a ještě to není tak dávno, co jsem měla pocit, že jsme karibskou kapitolu uzavřeli a chtěli začít konečně poznávat východní stranu světa. Jenže to na mě nesměla vykouknout narozeninová akce společnosti LEVEL, která říkala, že na ten malý ostrov, který je navíc...

Když už se konečně rozhodnete vyjet na Jamajku s dětmi, je třeba zapomenout na všechny předsudky. My vyjeli v září, v době, kdy je běžně hurikánová sezóna. Bohužel klima na naší planetě se mění a v dnešní době musí člověk počítat se vším i mimo takovou sezónu, takže my se soustředili spíš na pozitivní myšlení, že to v tuto...

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....