12.DÍL Byl to fakt porod

28.06.2016

"Dobrý den, já jsem Jana, porodní asistentka, došlo k výměně služeb," představuje se mi příjemná paní. Doteď jsem porodní asistentku téměř nepotřebovala, ve sprše mi to šlo dobře. "Půjdeme se podívat, jak to postupuje," přemísťuji se na porodní kozu. "Jde to pomaleji, ale postupuje to. Pokud byste souhlasila s píchnutím plodové vody, mohlo by se to urychlit." Nechávám si chviličku na rozmyšlenou, ale vzhledem k době, kterou už trávím v porodnici, souhlasím. Přichází lékař, představuje se mi a seznamuje mě s postupem. Kontroluje porodní cesty, aby zhodnotil, zda je čas k tomuto kroku.

"Rozhodně vás do ničeho nenutím," začne opatrně, "ale pokud byste se rozhodla pro epidurál, teď by byla vhodná chvíle, pak už to nepůjde." Normálně se musím usmát, protože je zjevné, že četl můj porodní plán. Hodně mě to potěší. Bolesti jsou už brutální, na chvíli mi bleskne hlavou, že bych si to mohla ulehčit, ale jsem statečná. "Epidurál nechci, ale kdyby to bylo k nevydržení, je pak nějaká alternativa?" myslím na záložní plán. "Určitě jsou ještě jiné možnosti, jak vám od bolesti ulevit." 

"Tak jdeme na to," dávám pokyn. Čekám, že to bude bolet, ale cítím jen velký příval vody stékající po stehnech do mísy pode mnou. "Teď ty kontrakce možná zesílí," informuje mě paní Jana, když se vracím zpět do sprchy. "To snad už ne," modlím se. Pořád je mi ještě příjemně na míči, ale všechno se během krátké chvíle mění. Jana mi doporučuje měnit různě polohy, aby došlo k sestupu plodu do porodních cest (a to jsem si myslela, že o volný pohyb budu muset prosit, haha). Ze začátku nemám problém s ničím, ale v jednom okamžiku se to zlomí. Kontrakce začínají být tak silné, že mi jde bolest až do třísel. Není mi příjemné už nic, nechci být na koze, nechci být na míči, teplá voda mi vadí. Jana mi donese porodní židli. Když k ní jdu, kontrakce mě dostane do kolen. Jakmile se na ni posadím, je mi líp. Jedině v této poloze se cítím dobře. Prodýchávání do břicha už dávno nefunguje. "Zkuste dýchat jako pejsek," demonstruje Jana a Míra ji napodobuje, aby mě podpořil.

"Už jste otevřená tak na osm prstů. Kdybyste chtěla, dám vám něco na uvolnění, trošku vás to i utlumí, odpočnete si mezi kontrakcemi a porodní cesty se snáz otevřou," nabízí mi záchrannou ruku porodní asistentka. Tentokrát neodmítám. Do žíly mi proudí slabá dávka Nalbuphinu. "Můžete se cítit trošku spavá." "To určitě," říkám si při další uštědřené dávce porodních bolestí. Vracím se stěží na svoji oblíbenou židli. Opírám hlavu o opěradlo a jediné, na co se v další hodině zmůžu, je jen zvednutí rukou, abych mohla drtit tu Mírovu. "Vodu," šeptám přiškrceně, jak mi vyschlo v krku. Míra mi podává kalíšek, abych smočila rty, stihnu to tak tak, než přijde další kontrakce. Zbytek vypije sám, protože je na tom stejně. Dýchá se mnou jak o život. Prsty u ruky má celé bílé. "Jde vám to skvěle, klidně si i zanadávejte, my jsme na to zvyklé," říká mi Jana. Kdybych mohla, možná se začnu smát, ale mluvit je opravdu to poslední, co bych chtěla dělat.

Ani nevím, jak plyne čas, mezi kontrakcemi opravdu "usínám", pokud se tak dá nazvat pauza trvající tak minutu. Když dostanu pokyn přesunout se na porodní kozu, mám pocit, že to nezvládnu, ale hlava v tom vidí víc problém než tělo. "Jste skvělá, postupuje to rychle. Hlavička už sestoupila, ale potřebujeme ještě, aby se trošku stočila," slyším z povzdálí Janu. "Můžeme začít s tlačením." Jsem neskutečně šťastná, že vidím světlo na konci tunelu. Polohuje mě na bok, aby mi pomohla, snažím se tlačit, ale očividně to nedělám dobře. "Zkuste tlačit, jako když se vám chce na velkou," dostávám pokyn a na chvíli si vzpomenu na balónek, s kterým jsem trénovala. Už to vypadá tak, že mě povzbudí oxytocinem, ale tělo ví, co dělá. Zatlačím, ale když ustává kontrakce, najíždí další, při které tělo přirozeně vypuzuje plod. "Asi budu zvracet," říkám Mírovi, když má přijít další vlna. Jana okamžitě podává misku, ale naštěstí to rozdýchávám. Míra mi otírá zpocené čelo.

"Vidím hlavičku, volá na Míru, který okamžitě přiskočí." "Pane Bože, on se tam jde dívat," bleskne mi hlavou, ale je mi všechno jedno. Při další kontrakci mám pocit, že omdlím. "Co blbneš," řeknu si pro sebe a pomyslně se profackuji. "Vypadá to, že jdeme do finále." Ani nevím jak, je plný sál lidí. Než stihnou doktora "obléknout", slyším Janu, jak říká, že hlavička už leze ven. Je to tak tak. Lékař se ujímá vedení. "Zkusíme to bez nástřihu. Teď zkuste netlačit, přidechněte si, teď zatlačte jen trochu..." Připadá mi to najednou strašně snadný. Ani nevím jak a Vinca je na světě. "Môžem prestrihnúť pupočnú šnúru?" ptá se Míra bleskurychle, nasazují mu rukavici a když pupečník dotepe, vykonává posvátný akt. Ještě celého "uslintaného" mi ho pokládají na břicho.

Jsem úplně mimo, koukám na ten uzlíček a vůbec mi to nedochází. Jediná euforie, která mě momentálně pohlcuje, je z toho, jak byl Míra skvělej, porodní asistentka anděl a porodník mě krásně vedl. "Máte jeden kosmetický steh na čípku," říká mi lékař, když mě kontroluje. "Šlo vám to výborně," chválí mě a já už ani nevím, jak to bolelo. Ještě dvě hodiny nás nechávají na porodním boxu, malého mám na sobě. Dívám se, jak se mi sápe k prsu a přisává se. Když přijde sestřička, poprosím ji, aby ho dala na chvíli i Mírovi. Dívám se na ně a vlastně ještě vůbec nic nechápu. "Zas tak strašný to nebylo," říkám a už teď vím, že budu klidně rodit znovu.

Výpis článků ze sekce blog:

Zajímá vás víc?

Zavazadla: Sbalení jsme byli do tří batohů, tašky s jídlem a měli jsme autosedačku v cestovním obalu na kočárek do které se toho taky spoustu vešlo (například, deka na pláž, cestovní sprcha, cestovní barel, plínky, hračky pro děti, těstoviny a tuňák na první den a nějaké hotové věci pro děti).

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....

Když jsme neměli děti, při slově nízkonákladovka se mi ježily chlupy. Viděla jsem ty protivné letušky, co mi rvou kufřík do měřícího stojanu, a kdyby náhodou dva centimetry koukaly, useknou mi všechna kolečka. Radši jsem si tenkrát připlatila za zavazadlo k odbavení. Jako svobodná jsem ho i potřebovala. Kam bych přece narvala lodičky, a radši ještě...

Pediatrička mi několikrát zopakovala, abych nezapomněla na roční kontrolu očí u Artura, a zároveň nechala přeměřit i Vincenta. Plánovat tyto kontroly s větším předstihem je pro mě ale náročné, obzvlášť pokud jsou termíny jen v určitý den a plné na čtvrt roku dopředu, a tak jsem se na to skoro chtěla vykašlat, protože Artur nijak nejevil známky...

Tak a je to tu, Artur slaví první narozeniny a slaví je chůzí. Je to ten zlom, o kterém všichni mluví, když máte dvě děti brzy po sobě. Vydržet rok. Rok, který uteče ani nevíte jak, protože všechno, co se děje, se děje podruhé. A je pravda, že podruhé to vnímáte stejně intenzivně jen v okamžicích, které vybočují od toho poprvé. ...