"Vincíku, musím ti dát čípek," šeptám mu jednu noc, když se vzbudím a zjistím, že je zas na čtyřicítce. Paralen v sirupu nemám a nechat ho takhle další tři hodiny nemůžu. Neumím totiž odhadnout, jestli to může ještě stoupat. Neumím si vůbec představit, jak dlouho to může tohle drobné tělíčko takové teploty vydržet. "Pití," prosí prvně o vodu, a po tom, co prozře a zjistí, že mu sundávám plínku, kterou mu teď na noc radši dávám, začne ječet. Už mu došlo, co přijde. Když začne brečet i Artur, vběhne za námi i Martina, která okamžitě pochopí, a bere Artura do náruče. Zmůžu se jen na rychlé děkuji a jsem ráda, že se u ní rychle uklidnil. Konečně zvládnu Vincíkovi aplikovat čípek, pokládám ho do postele a jen co zavře oči, beru si Artura. V tu chvíli zjišťuji, že už má taky zalepené oči. I když jsem unavená jak pes, nemůžu spát. Honí se mi v hlavě tisíc myšlenek. Jestli to bylo dobře, jestli jsem tomu nemohla zabránit, jestli to nezanechá nějaké následky... Vím, že nějaké výčitky musí jít stranou, protože jde zřejmě o opravdu blbou souhru náhod a přesvědčuji sama sebe, že to byl správný krok, protože čelit samotným spalničkám by pro mě byla ještě horší představa. V té změti myšlenek nakonec usínám, a to že mě bolí v krku začnu pořádně vnímat až když mě to v noci vzbudí. Cítím, že ani nemůžu pořádně mluvit. Jdu si pro ibuprofen. Je to to jediné, čím si můžu rychle pomoct. Hned ráno volám s knedlíkem v krku doktorce a celou situaci ji vysvětluji. "Museli jste do toho chytit asi nějakou škaredou virózu, tak pokud se do zítra teploty nesníží, jela bych na pohotovost," zakončuje telefonát, při kterém se tak tak držím, abych nespustila zoufalý pláč. Nevím, jestli dřív utírat žluté nudle u nosu, nebo prokapávat oči, z kterých se valí v podstatě to stejné svinstvo. Když není mamka doma ocitám se v situacích, kdy mám jednoho na zádech v šátku, druhého nesu v náruči a k tomu sem a tam přenáším věci z podkroví do přízemí, podle toho, kde zrovna jsme a jestli potřebujeme do postele, nebo do kuchyně. Jak naschvál je nočníček vždycky na opačné straně domu, než je potřeba, a Vincent křičí "sopeeeeel" snad vždycky, když kojím Artura. Jsem vyřízená. Nejradši bych nahlas řvala, ale musím být v klidu, aby byli v klidu oni.