92.DÍL Něco končí, něco začíná

30.06.2018

Tak a je to tu, Artur slaví první narozeniny a slaví je chůzí. Je to ten zlom, o kterém všichni mluví, když máte dvě děti brzy po sobě. Vydržet rok. Rok, který uteče ani nevíte jak, protože všechno, co se děje, se děje podruhé. A je pravda, že podruhé to vnímáte stejně intenzivně jen v okamžicích, které vybočují od toho poprvé.

A tak mám pocit, že u Artura jsem vnímala jen to, jak ve čtyřech měsících moc hezky pase (a dokonce se otáčí), ale v půl roce "ještě" nestoupá, v osmi měsících ale už leze a sedí. Zato "máma" ani "táta" z něj nevytluču i kdybych mu pytlík křupek slíbila, jíst ale nechce tolik jako Vincent v jeho věku, ale naopak to není úplně prsomil, takže se nakojí a nazdar..., no prostě je pořád srovnávám, ale úplně zapomínám sledovat, jak ten malej roste, protože ten velkej už je zase někde napřed. Dva a půl roku to už je totiž věk! Z Vincenta se stává fakt hustej parťák, kterej se naučí nejrychleji samozřejmě všechny ty "špatný věci", který mu ze srandy řeknete. Takže "tatínek má klobásu, Vincík má párek a brácha má malej párek" tu je na denním pořádku, a "sakra, nebo kruci" z něj občas vypadne, ani nevím, kde to jako vzal. No, můžu být ráda, že už se ve vyjadřování krotím a nechytá něco horšího. (Nedávno, když jsme přišli domů z pískoviště a já Vincentovi svlékala tepláky, jsem se dokonce musela upřímně zasmát tomu, když jsem zjistila, jak vzniklo "kruci písek".)

Nějak cítím, že v tomto období teprve začíná relax a uklidnění všech těch mateřských hormonů. Je to období, kdy se s Vincentem dokážeme už pořádně zasmát a není to jen o těch povinnostech, které kolem dětí vznikají. Dokonce to v nás vzbuzuje naše cestovatelské touhy, protože už vidíme, jak to všechno krásně zvládají, a delší přejezdy a usínání na jiném místě není žádný problém. Zároveň jsem se dokázala oprostit od toho, co bylo "před dětmi" (a jestli se to někdy vrátí), a myslet víc na to, co je "s dětmi" (a že je to výzva). A i když mám někdy touhu se intenzivněji realizovat v tom, co mě baví, vím, že je tohle období důležité a děti mě/nás potřebují víc, než kdy budou potřebovat. Potřebují s námi dělat všechno, co děláme my, potřebují v nás mít oporu, vzor, potřebují, abychom je poslouchali, abychom jim ukazovali mantinely, abychom jim poskytovali bezpečí, kdykoliv se cítí ohroženi. I proto vím, že část mých tužeb musí jít stranou, nebo se musí přizpůsobit tak, aby s námi mohli být i oni. A jde to. Všechno trvá sice dvojnásobek času a po cestě musím "manažovat" náhle vzniklé události (jako třeba "chce se mi čůrat" uprostřed cesty metrem), ale když člověk napočítá do deseti, většinou to s klidem vyřeší. A ten klid, to je ten zlom. Člověk už počítá se vším.

Možná i proto je tu závěr (a možná ho tušíte). Závěr jedné etapy, kdy jsem se poprala s tím novým, co mateřství přineslo. Závěr etapy, kdy jsem se přerodila z kariéristky v matku. Byla (a je) to krásná etapa, která mě naučila být vnímavější, protože mi denně nastavuje zrcadlo, učí mě krotit emoce víc než dřív, dívat se na věci z víc úhlů a být efektivnější, než v kdejaké manažerské funkci. Je to to všechno, o co bych přišla, kdybych se vrátila do práce, jak jsem plánovala. O co bych přišla, kdybych neposlechla svůj mateřský instinkt. A co hůř, jela bych jistojistě v zajetém konzumním životě plném spěchání a zbytečných materiálních věcí, a pak možná za dvacet let, až si kluci sbalí kufr a řeknou "čau", bych zjistila, že už nikdy nemůžu vrátit ten čas, kdy jsem s nimi mohla být nejvíc.

Tímto se s vámi loučím. Dělám pomyslnou čáru za jednou částí mateřství a otvírám novou. Tu, kde budeme naplňovat naše sny a představy o společném cestování, které jsme právě započali Londýnem a dnes už na vytištěné mapě Jamajky kreslíme zářijový okruh, zatímco v hlavě se nám rodí myšlenka na jaro někde v Indonésii. A kdo ví, co přijde mezi tím. Ale o tom možná někdy jindy a jinde. Děkuji všem z Drbny, kteří stáli u zrodu tohoto blogu (a posílám do nebe velké díky Lukášovi), vám všem děkuji za přízeň i nepřízeň, kterou jste mě posouvali dál. Věřím, že tento blog pro vás nebyl jen příběhem nějaké rodiny, protože ani být neměl. A v neposlední řadě nesmírně děkuji i mému muži, který mě jen utvrdil v tom, že je tím nejlepším partnerem, parťákem, manželem, přítelem a vůbec vším, o čem jsem si kdy snila. 

TOTO BYL POSLEDNÍ BLOG NA BUDĚJICKÉ DRBNĚ, KTERÝM VLASNTĚ VZNIKLA MYŠLEKNA TÉTO STRÁNKY:) 

Výpis článků ze sekce blog:

Zajímá vás víc?

Zavazadla: Sbalení jsme byli do tří batohů, tašky s jídlem a měli jsme autosedačku v cestovním obalu na kočárek do které se toho taky spoustu vešlo (například, deka na pláž, cestovní sprcha, cestovní barel, plínky, hračky pro děti, těstoviny a tuňák na první den a nějaké hotové věci pro děti).

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....

Když jsme neměli děti, při slově nízkonákladovka se mi ježily chlupy. Viděla jsem ty protivné letušky, co mi rvou kufřík do měřícího stojanu, a kdyby náhodou dva centimetry koukaly, useknou mi všechna kolečka. Radši jsem si tenkrát připlatila za zavazadlo k odbavení. Jako svobodná jsem ho i potřebovala. Kam bych přece narvala lodičky, a radši ještě...