92.DÍL Něco končí, něco začíná

30.06.2018

Tak a je to tu, Artur slaví první narozeniny a slaví je chůzí. Je to ten zlom, o kterém všichni mluví, když máte dvě děti brzy po sobě. Vydržet rok. Rok, který uteče ani nevíte jak, protože všechno, co se děje, se děje podruhé. A je pravda, že podruhé to vnímáte stejně intenzivně jen v okamžicích, které vybočují od toho poprvé.

A tak mám pocit, že u Artura jsem vnímala jen to, jak ve čtyřech měsících moc hezky pase (a dokonce se otáčí), ale v půl roce "ještě" nestoupá, v osmi měsících ale už leze a sedí. Zato "máma" ani "táta" z něj nevytluču i kdybych mu pytlík křupek slíbila, jíst ale nechce tolik jako Vincent v jeho věku, ale naopak to není úplně prsomil, takže se nakojí a nazdar..., no prostě je pořád srovnávám, ale úplně zapomínám sledovat, jak ten malej roste, protože ten velkej už je zase někde napřed. Dva a půl roku to už je totiž věk! Z Vincenta se stává fakt hustej parťák, kterej se naučí nejrychleji samozřejmě všechny ty "špatný věci", který mu ze srandy řeknete. Takže "tatínek má klobásu, Vincík má párek a brácha má malej párek" tu je na denním pořádku, a "sakra, nebo kruci" z něj občas vypadne, ani nevím, kde to jako vzal. No, můžu být ráda, že už se ve vyjadřování krotím a nechytá něco horšího. (Nedávno, když jsme přišli domů z pískoviště a já Vincentovi svlékala tepláky, jsem se dokonce musela upřímně zasmát tomu, když jsem zjistila, jak vzniklo "kruci písek".)

Nějak cítím, že v tomto období teprve začíná relax a uklidnění všech těch mateřských hormonů. Je to období, kdy se s Vincentem dokážeme už pořádně zasmát a není to jen o těch povinnostech, které kolem dětí vznikají. Dokonce to v nás vzbuzuje naše cestovatelské touhy, protože už vidíme, jak to všechno krásně zvládají, a delší přejezdy a usínání na jiném místě není žádný problém. Zároveň jsem se dokázala oprostit od toho, co bylo "před dětmi" (a jestli se to někdy vrátí), a myslet víc na to, co je "s dětmi" (a že je to výzva). A i když mám někdy touhu se intenzivněji realizovat v tom, co mě baví, vím, že je tohle období důležité a děti mě/nás potřebují víc, než kdy budou potřebovat. Potřebují s námi dělat všechno, co děláme my, potřebují v nás mít oporu, vzor, potřebují, abychom je poslouchali, abychom jim ukazovali mantinely, abychom jim poskytovali bezpečí, kdykoliv se cítí ohroženi. I proto vím, že část mých tužeb musí jít stranou, nebo se musí přizpůsobit tak, aby s námi mohli být i oni. A jde to. Všechno trvá sice dvojnásobek času a po cestě musím "manažovat" náhle vzniklé události (jako třeba "chce se mi čůrat" uprostřed cesty metrem), ale když člověk napočítá do deseti, většinou to s klidem vyřeší. A ten klid, to je ten zlom. Člověk už počítá se vším.

Možná i proto je tu závěr (a možná ho tušíte). Závěr jedné etapy, kdy jsem se poprala s tím novým, co mateřství přineslo. Závěr etapy, kdy jsem se přerodila z kariéristky v matku. Byla (a je) to krásná etapa, která mě naučila být vnímavější, protože mi denně nastavuje zrcadlo, učí mě krotit emoce víc než dřív, dívat se na věci z víc úhlů a být efektivnější, než v kdejaké manažerské funkci. Je to to všechno, o co bych přišla, kdybych se vrátila do práce, jak jsem plánovala. O co bych přišla, kdybych neposlechla svůj mateřský instinkt. A co hůř, jela bych jistojistě v zajetém konzumním životě plném spěchání a zbytečných materiálních věcí, a pak možná za dvacet let, až si kluci sbalí kufr a řeknou "čau", bych zjistila, že už nikdy nemůžu vrátit ten čas, kdy jsem s nimi mohla být nejvíc.

Tímto se s vámi loučím. Dělám pomyslnou čáru za jednou částí mateřství a otvírám novou. Tu, kde budeme naplňovat naše sny a představy o společném cestování, které jsme právě započali Londýnem a dnes už na vytištěné mapě Jamajky kreslíme zářijový okruh, zatímco v hlavě se nám rodí myšlenka na jaro někde v Indonésii. A kdo ví, co přijde mezi tím. Ale o tom možná někdy jindy a jinde. Děkuji všem z Drbny, kteří stáli u zrodu tohoto blogu (a posílám do nebe velké díky Lukášovi), vám všem děkuji za přízeň i nepřízeň, kterou jste mě posouvali dál. Věřím, že tento blog pro vás nebyl jen příběhem nějaké rodiny, protože ani být neměl. A v neposlední řadě nesmírně děkuji i mému muži, který mě jen utvrdil v tom, že je tím nejlepším partnerem, parťákem, manželem, přítelem a vůbec vším, o čem jsem si kdy snila. 

TOTO BYL POSLEDNÍ BLOG NA BUDĚJICKÉ DRBNĚ, KTERÝM VLASNTĚ VZNIKLA MYŠLEKNA TÉTO STRÁNKY:) 

Výpis článků ze sekce blog:

Zajímá vás víc?

Kdysi jsem na Malé Antily koukala jako na místo, kam snad ani žádné letadlo nelétá, a ještě to není tak dávno, co jsem měla pocit, že jsme karibskou kapitolu uzavřeli a chtěli začít konečně poznávat východní stranu světa. Jenže to na mě nesměla vykouknout narozeninová akce společnosti LEVEL, která říkala, že na ten malý ostrov, který je navíc...

Když už se konečně rozhodnete vyjet na Jamajku s dětmi, je třeba zapomenout na všechny předsudky. My vyjeli v září, v době, kdy je běžně hurikánová sezóna. Bohužel klima na naší planetě se mění a v dnešní době musí člověk počítat se vším i mimo takovou sezónu, takže my se soustředili spíš na pozitivní myšlení, že to v tuto...

Zavazadla: Sbalení jsme byli do tří batohů, tašky s jídlem a měli jsme autosedačku v cestovním obalu na kočárek do které se toho taky spoustu vešlo (například, deka na pláž, cestovní sprcha, cestovní barel, plínky, hračky pro děti, těstoviny a tuňák na první den a nějaké hotové věci pro děti).

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....