95. DÍL Rodičovství aneb zásah do partnerského života, s kterým je třeba počítat

18.01.2019

Ach jo, co vám budu povídat, rozepisuji tento blog potřetí a potřetí nevím, jak začít, jak to správně zaobalit, abych si nestěžovala, abych nebyla zpruzená, nevděčná, hysterická matka a manželka. Jenže, když kouknu do svého okolí, kde se hroutí jeden pár za druhým, mám potřebu o tom napsat.

"Nejste sami, je to těžký, je to jiný a je třeba se tomu postavit. Nikdo nikdy neříkal, že být rodičem bude snadný a nikdo nám taky nedal návod na to, jak najít nějakou cestu. On na to návod totiž neexistuje. Musí ji chtít hledat oba, nejlíp stejnou, nebo takovou, co se prolíná, a nejlíp o tom pořád mluvit.

Jakmile se narodí dítě, obrátí se celý život vzhůru nohama...

... Hlavně ženě, která je hormonálně poblázněná, a když vystřízliví z šestinedělí, které probrečela štěstím, neštěstím, láskou, úzkostí, bolestí, radostí... dojde jí, že už to nikdy nebude jinak. Že se musí smířit s tím, že jakýkoliv plán se může během sekundy změnit, protože děti se můžou chtít kojit, můžou onemocnět, že můžou začít trpět separační úzkostí, můžou jim růst zuby, dostat průjem, zvracet, mít reakci na očkování, reakci na jídlo, příliš mnoho podnětů, příliš málo kontaktu... prostě se nehne. Ze začátku těžký. Obzvlášť s první dítětem. Nejde si občas nepobrečet, že je to v p*deli, nepobrečet, že po tisící rušíte večeři, zatímco tatínkovy plány vždycky vyjdou, nepobrečet, že nejste na fotkách svých bezdětných přátel, kde jste nikdy nechyběly...

S druhým už to znáte, to už v podstatě o žádnou velkou párty nestojíte, protože ten bolehlav, který s dítětem na krku musíte druhý den přetrpět (protože děti vás nenechají vyspat jako tatínka) je horší utrpení, než nikam nejít. Jenže přichází na řadu jiné věci.

Musíme být flexibilní, tak trošku otupělé, a abychom se nezbláznily a postupem věku na děti neřvaly (protože nechceme mít z dětí psychopaty, co řvou na nás), vypěstovat si notnou dávku trpělivosti a udržovat alespoň pár mozkových buněk v pozoru, abychom vždycky dokázaly napočítat do deseti. Protože ruku na srdce, vařit, uklízet, prát, nakupovat, starat se o platby, nakupovat dětem oblečení, protože rostou (aha!), zajišťovat dárky (protože výročí a oslavy to máme na starosti samozřejmě my, když jsme doma), vyřazovat oblečení, sem tam něco prodat, protože je to jak nové atd. atd., to už jde s dvěma dětmi trošku hůř a je občas na bednu najít v tom všem čas i pro sebe. Takže ve volných chvílích, říkejme jim víkendy, kdy jsme na ně dva, očekáváme akci ze strany tatínka. Očekáváme podporu, pochopení, uznání, a to nejen proto, že děláme všechno to kolem domácnosti, ale taky proto, že velká část našeho dřívějšího života zůstala někde v pozadí a občas nám to chybí. Prostě vypnout a nestarat se o nic, nemyslet na nic, jen být.

"Lásko, mohl bys tento víkend alespoň jednou uvařit?"...

...Otevřu sem tam téma, které nemá moc rád, ale při tom všem, co doma dělám, chci najít alespoň v něčem úlevu. Jenže, jemu se nechce. Nemá na to náladu, nechce se mu vymýšlet co, nechce se mu ani myslet. Přijde z práce a můžu být ráda, že si pohraje s dětma, vykoupe je, převleče do pyžama, vyčistí jim zuby a neprotočí panenky nad plným košem, který je třeba vynést, nebo nad chybějícím toaletním papírem na záchodě. "Jooo, kdyby mně se nechtělo, umřeme tu všichni hladem," zamumlám něco pod "vousy" a myslím na to, jak on, když přijde z práce domů, je z toho pracovního vypětí venku. Ale já žádný konec "pracovní doby" nemám. Respektive mám, jakmile děti spí. Ale tady narážíme na jiný problém.

"Musíš pořád čumět do toho mobilu/počítače/foťáku?"...

...Nadechnu se a vypnu to. Jen sedím a koukám na televizi jako on, a přitom to ve mně vře. Vřou ve mně všechny ty hodiny u plotny, všechno to poskládané prádlo, tisíckrát povysáváno, miliardakrát otřená jídelní židlička po Arturovi a do nekonečna se vinoucí počet pouklízených hraček. Vře ve mně to nepochopení, že tohle je pro mě forma vypnutí a relaxu, který si můžu naplno, bez odbíhání k hrnci, pračce, řvoucím dětem, dovolit, jen když je doma, nebo je s dětmi on. To nepochopení, že kdyby mi ten mobil vzal z ruky a místo těch keců mě objal a pošeptal mi nějaký plán na víkend, bude to lepší než tisíc poznámek... Takhle se mi derou slzy do očí a říkám, si, proč je těžké to akceptovat, nebo začít u sebe. Možná, že kdybych háčkovala, nebo vyšívala, bylo by to lepší, protože by viděl výsledek mého "počínání" a nemusel by mít pocit, že mu něco uniká(?)

"Možná, že mu chybí něco, co by ho taky bavilo, co by ho zajímalo, co by chvíli dělal jen pro sebe a naplňovalo ho to." Napadne mě, když se ocitnu po dlouhé době sama doma i přes noc a dost nad tím přemýšlím. Nějak se nechci smířit s faktem, že muž, který byl dřív aktivní, pomáhal mi, je teď bez chuti dělat cokoliv a ještě je schopný ( i když ze srandy) pronášet trapné fráze typu "já vydělávám". A co bude říkat, až budu vydělávat taky?

Už jsme asi dlouho odkázáni jen sami na sebe a chybíme si. Dřív byly po ruce babičky, a přesto, že ženy rodily mladší, babičky byly už v důchodu a mohly se starat. Rodiny bydlely spolu, dělily se o práci doma, nebo byly při nejhorším jen o kousek dál, a mladí rodiče tak měli čas na sebe i pro sebe. Dneska je to jinak. Babičky a dědečci většinou ještě dlouho po tom, co se jim narodí vnoučata pracují, děti často bydlí daleko, protože toužili po samostatnosti a svém světě, a jsou tedy s partnerem odkázáni jen sami na sebe. A to chce pořádně silný vztah. Protože s malými dětmi jde jen těžko pohnout se někam jen ve dvou.

Takže pak pomaličku zabředáte do jistého stereotypu,

a taky touze po plné přítomnosti a akci ze strany toho druhého. Vzájemně. A to je těžké, obzvlášť, pokud jsou v tom očekávání oba dva. A ještě o malinko těžší s muži, kteří o svých pocitech a potřebách zas tolik nemluví, takže žena nikdy neví, jestli se zrovna trefí do jejich rozpoložení.

Ať je to jak chce, děti s partnerským životem zamávají vždycky. A chce to dva lidi, kteří se o sebe můžou opřít, berou péči o domácnost a děti jako společnou záležitost, kteří se podporují i ve svých cílech a přáních, dávají si vzájemnou svobodu a neomezují se. A když dojde na problém, tak se podpoří a mluví o tom.

V tuto chvíli myslím na všechny páry, které se nikdy neocitli mimo komfortní zónu, nemuseli spolu řešit problém, nebo dělali ústupky proti vlastnímu přesvědčení, a založili si rodinu, a pak zjistili, že spolu třeba neumí otevřeně mluvit, protože se bojí něco říct, aby druhému neublížili, a ten neodešel, nebo se neurazil. Já o nás dvou vůbec nepochybuji, vím, že je to dočasné a budeme muset buď začít fetovat, aby nám to bylo jedno (haha:)), nebo budeme muset udělat plán. Plán takový, abychom měli čas jen pro sebe, jen na sebe, a taky dělali věci společně. Třeba právě vařili.

Ale co ti ostatní? Co ti, kteří se bojí druhému říct, že to tak dál nejde a že potřebují pomoct? Co ti, kteří si o pomoc řeknou, ale druhý to ignoruje, protože není schopný vzdát se svého "před dětmi" světa? Tam mi naskakuje do hlavy jen jedna věta z jednoho semináře pro rodiče: "To je pak potřeba zamyslet se nad tím, s kým to žijeme a jestli nám to za to stojí." A tak trošku si přeji, aby si tuhle otázku položili všichni, kdo ty děti ještě nemají. Ono pak totiž nejde jen o nás. 

Výpis článků ze sekce blog: 

Zajímá vás víc?

Když už se konečně rozhodnete vyjet na Jamajku s dětmi, je třeba zapomenout na všechny předsudky. My vyjeli v září, v době, kdy je běžně hurikánová sezóna. Bohužel klima na naší planetě se mění a v dnešní době musí člověk počítat se vším i mimo takovou sezónu, takže my se soustředili spíš na pozitivní myšlení, že to v tuto...

Zavazadla: Sbalení jsme byli do tří batohů, tašky s jídlem a měli jsme autosedačku v cestovním obalu na kočárek do které se toho taky spoustu vešlo (například, deka na pláž, cestovní sprcha, cestovní barel, plínky, hračky pro děti, těstoviny a tuňák na první den a nějaké hotové věci pro děti).

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...