98. DÍL Cesta do hlubin matky aneb psychogenní zácpa a její útrapy podruhé

19.04.2020

Dlouho jsem nenapsala žádný blog, protože život s klukama doma je prostě jeden kolotoč. Ale poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak se podělit o naši zkušenost s psychogenní zácpou a jejím vývojem, protože jestli se mohlo v mém posledním blogu zdát, že tenhle problém jsme vyřešili, tak ne. A byla by možná škoda se nepodělit o to, co by mohlo začít fungovat i u vás.

Bylo to jak na houpačce. Jednou se to zdálo dobrý, jindy horší. Každopádně byly chvíle, kdy jsme koukali na naše dítě utíkající do pokojíčku, že chce být samo, jen abychom ho neviděli, jak sedá na zadek a snaží se urputně zadržet to, co chce ven.

Někdy si dal říct a šel. Někdy protestoval. Někdy dokonce řval "nech mě bejt". Jooo, prostě čtyřletej kluk, co má svoji hlavu.

Když jsem otevřela některé příběhy o dětech s psychogenní zácpou, musím říct, že jsme na tom byli ještě dobře. Než si došel na záchod, trvalo to většinou maximálně tři dny, což je ještě relativně únosné ve smyslu, že se nebojíte, že vám dítě praskne. A možná ty příběhy mě donutily sednout k počítači a napsat toto, protože si neumím představit, že to necháme dojít až k týdnu, nebo i většímu počtu dní. Pak prostě hrozí zastavení funkce peristaltiky, a je to cesta do pekel.

Ale co vám budu povídat, chtě nechtě to dělá dusno v celé rodině. Je to směs emocí, kdy se bojíte o dítě, kdy jste bezmocní, protože nevíte, co to zapříčinilo, a nemůžete to vyřešit. Kdy prosíte, vysvětlujete, přikazujete a ve finále jste na své dítě i zlí, protože prostě nedokáže pochopit, že si tím ubližuje.

Když do takové zácpy přijde tekutá stolice, je to navíc známka toho, že je tam něco, co nejde ven, a zbytek to obtéká. Zní to šíleně? Ale je to tak... A je to začarovaný kruh, protože z tohoto je nešťastné i dítě samotné, protože to uniká ven samo.

Přečetla jsem toho hodně, zkoušela hodně a pořád ještě pracuji na zjištění té podstaty, ale co můžu už dneska říct je, že u nás funguje režim, pozornost, péče, vysvětlování a otevřenost

Když přišla corona-věc, přišel i home-office mého může. Než se tak stalo, měli jsem chvíli zavedený režim ala vstaneme, převlečeme, nasnídáme, vyčistíme zuby, zacvičíme a ... vypustíme bobek... ne nutně v tomto pořadí, ale prostě ráno se sedlo na záchod a minimálně se provedl pokus. V podstatě mi tuto základní funkci pěstování návyku připomněla sousedka, kamarádka, matka tří dětí a skvělá koučka Mirka (mimochodem má skvělé stránky), a je to velké moudro, které se dá aplikovat na ledacos.

 "Pokud se vědomě něčemu bráníme, vypěstujeme si návyk,  a stane se to automatické."  

Tedy, nedovolíte-li vědomě tělu, aby šlo ven, to co chce, přestane se o to pokoušet. Střevo zleniví, místo stahování a posouvání se začne roztahovat, až prostě nebude mít sílu. Když to dojde do takového stádia, je to pak těžké nastartovat. Ale ne nemožné. 

"Vypěstuj tedy návyk opačný, sedni na záchod a seď dokud nevyjde něco ven. A dělej to každý den, dokud tělo nezačne ten impulz do mozku zase dávat." 

Je to tak trošku Pavlovův efekt.

A ono to fakt šlo! Do našeho ranního rituálů povinností jsem přidala "udělat bobek" a šla na to hrou. Dokonale na našeho soutěživého Vincenta fungovala věc "Tak co nám ještě chybí z našeho seznamu? Ahaaaa, bobeeek, tak to já tam rychle jdu, než mi někdo obsadí záchod!" Ale on chtěl být najednou první, a já pak dupla zuřivě nohou, že se teda asi budu muset pokakat, což ho rozesmálo. Uvolnil se a téměř každý den se to dřív nebo později povedlo, i když jsem ho musela sem tam hlídat, aby od snídaně neutíkal k hračkám, kde nenápadně pohupoval zadkem. Někdy taky pustil jen něco a měl pocit, že má splněno, a odpoledne už zas bylo vidět, že zbytek drží. Někdy stačilo připomenout, někdy se bránil, ale většinou šel. Každopádně jsem ho musela vždycky upozornit. Za poslední rok se snad nikdy nestalo, že by šel sám od sebe (nebo výjimečně).

S MUŽEM DOMA

"Přestaň ho už buzerovat, vždyť tohle stíhání musí rozčilovat každýho" byly slova mého muže, když jsem jednou zavětřila takové zadržování a začala obvyklou hru, kdo bude první na záchodě.

Co může chlap o tomhle vědět, když je normálně v práci, že? A když vás zastihne touhle hláškou v rozpoložení hodného rozplakání, protože víte, že den předtím se nevykakal, umíte odpovědět jen: "Tak si to s ním řeš sám" a prásknete dveřmi.

Těmi dveřmi se zavřel i tento rituál a tím to všechno začalo nanovo. Přestala jsem být důsledná a on přestal taky. Jakmile nebyl ranní rituál, nebylo nic. Atmosféra se zhušťovala a i můj muž začal chápat, že tudy cesta nevede.

ZLOM

Už chvíli předtím jsem přemýšlela o tom, že seženu na podporu nějaké Bachovy esence, protože jsem na ně slyšela chválu, takže jimi zkusím vyřešit nějaké strachy, co má možná v sobě. Když jsem strávila pár dní pročítáním, co je na co, a byla v tom, upřímně, ztracená, narazila jsem na certifikovaný online kurz, který se díky "Corona-věci" spustil namísto prezenčního. Moc náhod? Ne, dokud mi muž neřekl, že bude mít týden home-office jen dopoledne, což neskutečně nahrávalo faktu, že kurz byl odpolední. A tak jsem si ho koupila, čtyři dny se vzdělávala a doufala, že se dozvím něco, co by mi pomohlo rozklíčovat to, co Vincenta trápí.

Za ty čtyři dny muž nepohnul s Vincentem nijak. Režim byl pryč a ve mně pocit, že zmařil všechno, co začalo fungovat. 

Když jsme na kurzu navíc došli i na toto téma, zjistila jsem, že Bachovky nemusí tuto situaci vyřešit hned a u někoho vůbec, ale třeba kineziologie má v tomto problému skvělé a rychlé výsledky. V tu chvíli mě polila bezmoc, protože se trošku ztratila víra v rychlé řešení. Začala jsem ze zvědavosti hledat, jak vlastně kineziologie funguje a co zpracovává. 

PŘIŠLA SNŮŠKA EMOCÍ, VÝČITEK, MYŠLENEK A SLZ

Když jste zoufalí, chytáte se prostě všeho. Tak jsem vedle studování Bachovek otevřela youtube a poslouchala o kineziologii. Ani nevím proč, když jsem věděla, že nemám šanci něco takového s Vincentem podstoupit tady v Německu (nejen kvůli současné situaci, ale i kvůli jazykové bariéře). Ale jak říkám, náhody neexistují, a to povídání o principu a o vytváření bloků mě hodně zasáhlo. Ne proto, že bych se uchylovala k těmto věcem jako k řešení, které se najednou zdálo být marné, ale proto, že to ve mně probouzelo emoce, které potřebovaly ven.

Když jsem to všechno poslouchala, dotkl se mě fakt, že děti jsou ovlivňovány už od prenatálního věku, a na zápisy do buněk mají vliv emoce matky v době těhotenství, kdy se dítě připravuje na to, do jakého prostředí přijde. Nebyla to úplně novinka, ale momentálně jsem těhotná, takže...

V tu chvíli jsem se rozbrečela a nemohla to zastavit celý další den. Všechno muselo jít ven.

Tak moc jsem si uvědomila, jak tou situací tady v Německu to miminko uvnitř mě vůbec nepřipravuji na krásný svět venku, do kterého by se mělo těšit. Jak jsem vlastně nešťastná v tom prostředí tady, jak mi tu nevyhovuje skoro nic a jsem už nastavená na to, že chci odtud pryč. Tak moc mě zasáhla věta, že děti vnímají pocity matky a to, do jakého světa přicházejí - že s těmi pocity jdou ven, že jsem to prostě musela vybrečet. Vynořily se tím i vzpomínky na nějaké prožité stresy v prvním těhotenství a začala jsem se vinit z toho, že ty děti na ten svět připravuji úplně špatně, a pak to tak dopadá… ekzémy, intolerance... Přicházelo mi na mysl tohle všechno včetně toho, jak tímhle svým nastavením musím i ty kluky "otravovat", a to doslova.

Potřebovalo to ven, abych mohla začít být vděčná za to, že jsem tam kde jsem. 

A můj muž mě nechal ať pláču. Neptal se (tak jak on to umí a já moc ne), a nechal mě bulet, dokud to neodešlo. 

A pak začalo smíření, vděčnost a chuť začít s tím vším znovu něco dělat.

Začala jsem myslet na všechny ty děti s psychogenní zácpou, které s rodiči podstoupily nespočet vyšetření, běhaly po doktorech, dostávaly klystýry a, já nevím, co všechno musely vytrpět, a byla najednou hrdá, že to tak dlouho zvládáme relativně dobře bez nějakého dalšího vyšilování a běhání po nemocnicích.

Začala jsem myslet na to, co fungovalo a vymyslela plán, jak to zavést znovu a zakomponovat do toho muže. Začala jsem věřit, že všechno, co mi přichází do života má svůj důvod, a prostě to musím zpracovat. A začalo to jít znovu.

VZALA JSEM PLÁNOVACÍ KALENDÁŘ A UDĚLALA VIDITELNÝ PLÁN, KTERÝ BUDEME DODRŽOVAT 

Promluvila si s mužem o tom, jak je to důležité a musí to být ranní priorita. O tom, jak bude fajn společně snídat, když teď bývá doma, a abychom tím celý náš rituál započali - u snídaně si i v klid popovídali o tom, jak se nám spalo a co budeme celý den dělat. A tak i bylo.

Další ráno jsme sedli ke stolu a shrnuli současnou situaci. Ano, před téměř tříletým a více než čtyřletým klukem jsme prostě mluvili o tom, co se kolem děje, jak je to těžký, jak je tatínek sice doma, ale pracuje, že spoustu věcí teď nemůžeme dělat, ale jak musíme spolupracovat, abychom se cítili dobře a všechno to zvládli. Mluvili jsme i o problému se zácpou, o tom, jak je důležité poslouchat své tělo, když chceme být zdraví, a tak dále a tak dále...

Ukázali jsme jim plánovací kalendář, kde mají napsáno, co musí po ránu udělat a za každou věc si můžou dát razítko... když budou razítka za celý měsíc všude, budou si moct vymyslet, co za to. Moc se jim to líbilo a v podstatě to začalo hned fungovat.

A nezůstalo jen u toho. Začala jsem pracovat i na povídání o našich emocích. Vytáhla jsem krásnou knížku od Terezy Kramerové - Dívka s havraními křídly, kde popisuje v příběhu holčičky různé techniky, jak pracovat se strachy, obavami, potlačováním emocí atd... a začala jim ji číst před spaním. Jo, není to úplně jednoduchá kniha pro malé děti, a Artur většinou po chvíli usne, ale Vincík už umí poslouchat, a tak mu jednotlivé kapitoly vysvětlujeme a aplikujeme na situace doma.

Snažíme se všechno zlehčit a převést na hru, ale zároveň mluvit pravdu o tom, co řešíme. A funguje to už několik dní a razítka plní jejich kalendář barvami.

Když mi do toho přišla kouzelná skříňka s kapičkami od pana Bacha, byli navíc nadšení, že jdou usínat s lektvarem namíchaným od mamky čarodějnice, který jim pomůže klidněji spát, protože je zbaví obav, nebo strachů, co mají. Máme z toho všeho teď takový "kouzelný svět", který přináší vedle nových návyků i pohodu do rodinného kruhu, která je před příchodem sestřičky tak potřeba.

Neberu Bachovky jako spásu, ale jako malou pomoc v tom našem zavádění rituálů, v němž mohou posílit návyk odbouráním něčeho, co by ho zdržovalo. Věřím, že ty emoce, které mezi sebou přenášíme nás ovlivňují víc, než cokoliv jiného, a dokud nebudou vybalancované, nepůjde to tak lehko.

Už to vědomí, že mám v ruce nějaké nástroje, mě uklidňuje, a jakmile překonáme 21 dní, tedy přibližnou dobu, po kterou se nový návyk vytváří, budeme zase o krok dál. A já věřím že to vyjde, protože už jsme bez jediného vynechaného dne v půlce. A pak jistě přijde den, kdy už to nebude mozek, kdo bude řídit jeho tělo, ale už to bude tělo, které bude řídit jeho mozek.


Výpis článků ze sekce blog:

Mohla by vás zaujmout Mirky stránka o umění pokojně žít:


DALŠÍ ČLÁNKY

Drahá Erin, má milovaná dcero,
je to ještě živě v mé hlavě, kdy mi kamarádka koukla do dlaně a řekla, že budu mít tři děti a třetí bude holčička. Věděla jsi moc dobře, kdy je tvůj správný čas. Nechala jsi do našeho života přijít nejprve své dva bratry, abych se něco naučila. Ne to, jak být (snad) dobrou mámou,...

Ještě než jsem otěhotněla, zjistila jsem si dost věcí o tom, jak funguje systém v Německu, kde momentálně pobýváme. Pokud člověk plánuje rodit v porodním domě, nebo doma, musí jednat hodně rychle, aby si zajistil místo, jinak může mít prostě smůlu. A když říkám rychle, tak mluvím o týdnu, kdy se na počůraném papírku objeví dvě čárky.

Dlouho jsem nenapsala žádný blog, protože život s klukama doma je prostě jeden kolotoč. Ale poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak se podělit o naši zkušenost s psychogenní zácpou a jejím vývojem, protože jestli se mohlo v mém posledním blogu zdát, že tenhle problém jsme vyřešili, tak ne. A byla by možná škoda se nepodělit o to, co by...

Kdysi jsem na Malé Antily koukala jako na místo, kam snad ani žádné letadlo nelétá, a ještě to není tak dávno, co jsem měla pocit, že jsme karibskou kapitolu uzavřeli a chtěli začít konečně poznávat východní stranu světa. Jenže to na mě nesměla vykouknout narozeninová akce společnosti LEVEL, která říkala, že na ten malý ostrov, který je navíc...

Když už se konečně rozhodnete vyjet na Jamajku s dětmi, je třeba zapomenout na všechny předsudky. My vyjeli v září, v době, kdy je běžně hurikánová sezóna. Bohužel klima na naší planetě se mění a v dnešní době musí člověk počítat se vším i mimo takovou sezónu, takže my se soustředili spíš na pozitivní myšlení, že to v tuto...

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...