Promluvila si s mužem o tom, jak je to důležité a musí to být ranní priorita. O tom, jak bude fajn společně snídat, když teď bývá doma, a abychom tím celý náš rituál započali - u snídaně si i v klid popovídali o tom, jak se nám spalo a co budeme celý den dělat. A tak i bylo.
Další ráno jsme sedli ke stolu a shrnuli současnou situaci. Ano, před téměř tříletým a více než čtyřletým klukem jsme prostě mluvili o tom, co se kolem děje, jak je to těžký, jak je tatínek sice doma, ale pracuje, že spoustu věcí teď nemůžeme dělat, ale jak musíme spolupracovat, abychom se cítili dobře a všechno to zvládli. Mluvili jsme i o problému se zácpou, o tom, jak je důležité poslouchat své tělo, když chceme být zdraví, a tak dále a tak dále...
Ukázali jsme jim plánovací kalendář, kde mají napsáno, co musí po ránu udělat a za každou věc si můžou dát razítko... když budou razítka za celý měsíc všude, budou si moct vymyslet, co za to. Moc se jim to líbilo a v podstatě to začalo hned fungovat.
A nezůstalo jen u toho. Začala jsem pracovat i na povídání o našich emocích. Vytáhla jsem krásnou knížku od Terezy Kramerové - Dívka s havraními křídly, kde popisuje v příběhu holčičky různé techniky, jak pracovat se strachy, obavami, potlačováním emocí atd... a začala jim ji číst před spaním. Jo, není to úplně jednoduchá kniha pro malé děti, a Artur většinou po chvíli usne, ale Vincík už umí poslouchat, a tak mu jednotlivé kapitoly vysvětlujeme a aplikujeme na situace doma.
Snažíme se všechno zlehčit a převést na hru, ale zároveň mluvit pravdu o tom, co řešíme. A funguje to už několik dní a razítka plní jejich kalendář barvami.