96.DÍL Kojení, dobrý sluha, ale … aneb pohled do nitra kojící ženy

20.02.2019

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl. Ale tak krátké to nebude. Protože pak už byste si třeba nemohli domyslet, proč druhé miminko úplně v pohodě kojila, a to i s "takovýma prsama".

...

Stojím ve sprše a snad po třech letech odstříkávám. Tentokrát ne do zásoby, ale do úlevy. Je to poprvé, co to dělám s výhledem na konec kojení. Vlastně jsem si ani neuměla představit, jaké to bude, jen jsem věděla, že chci, aby to bylo nenásilné. Dohodou. A už před svým odjezdem (aniž bych věděla, že se blíží) jsem na to Artura necelý měsíc připravovala. Vysvětlovala, mluvila o svých pocitech, mazlila a chystala na to, že nebude mít "prsíčko" pokaždé, kdy si řekne. Už to prostě nešlo. Tentokrát sice nejsem těhotná, ale přišlo období, kdy už mi to sápání do výstřihu začalo být nepříjemné.

A teď stojím ve sprše, pět set padesát kilometrů od dětí, prsa nastartovaná jak po porodu, a myslím na všechno, co bylo...

Kdyby mi někdo úplně na začátku mateřské éry řekl, že kojení bude jednou z největších věd, nebo spíš tématem, vyhledám možná nějaký kurz, kde mě poučí o všech nástrahách a dají mi tipy, jak s kojením v různých situacích pracovat. A teď nemyslím kurz, kde by vám řekli, jak dudlík kazí techniku sání, jak za špatné přisátí může třeba zkrácená uzdička a nebo že je úplná blbost koukat na hodinky a kojit v časových intervalech. Myslím teď kurz o tom, jak poslouchat sama sebe, ne ostatní. Kurz o tom, jak věřit, že dokážeme přirozeně nakrmit své dítě, prostě tak, jak nás příroda stvořila, a taky o tom, že když kojení bude i přes velké úsilí a psychické vypětí problém, není třeba dojít do stavu, kdy se chceme odstřelit, ale prostě nějak šetrně začít pracovat na tom, abychom byly spokojeny i my. 

Protože to, co naše dítě očekává je láska, pohoda, spokojená máma. Chce pocit vřelého přijetí, ne pocit nejistoty, který jim pochybováním nad sebou samými můžeme dát.

S oběma dětmi jsem měla to štěstí, že jsem se rozkojila hned. Mohu možná poděkovat přirozeným porodům, okamžitému bondingu, nošení v šátku atd. atd., ale hlavně bych řekla, že velké díky patří psychice. Nikdy jsem o tom nezapochybovala. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych nemohla, nebo to neuměla. A vypadá to, že jsem měla i štěstí, že nepřišel nikdo, kdo by moje prsa degradoval na nekvalitní materiál a nenasadil mi brouka do hlavy.

Přišly ale chvíle, kdy jsem z kojení už nadšená nebyla. Nemyslím teď začátky, které se překonávají díky mateřským instinktům snáz, ale chvíle, kdy mě to v těhotenství bolelo, protože laktace se snížila, nebo chvíle, kdy už jsem byla psychicky zdeptaná z toho, že se dítě málem "háže o zem", kdykoliv se mu snažím naznačit, že nechci kojit stokrát za den.

V obou případech věřím tomu, že to tak zařídila příroda. V prvním, aby moje tělo prvořadě vyživovalo miminko v bříšku a já chránila i sama sebe. V druhém, abych ochránila své dítě před tím ho začít nenávidět (berte s rezervou). Byly ale i mezifáze, kdy jsem si říkala, jestli už není čas omezit, nebo jestli nemám odstříkávat, abych mohla někam vyjít atd. atd. Zpětně cítím, jak jsem v nich byla tlačena okolím. V jednom případě hlasy, které našeptávaly "máš i svůj život", i když miminko nebylo vůbec připravené, abych ho na delší dobu opustila, a spouštěly ve mně pocit člověka, který se vzdal kvůli dítěti všeho. V druhém případě hlasy ala "kojení je nejdůležitější na světě a je třeba ho držet do samoodstavu", i přesto, že už jsem to tak úplně necítila. Trápilo mě to a možná jsem nad sebou i trošku pochybovala.

A když si tak položím otázku, jestli bych toho všeho nebyla ušetřena, kdyby mi do toho nikdo nekecal, kdybych se neptala, kdybych nebyla ovlivněna určitými skupinami lidí, řekla bych, že byla . Že by mi to všechno asi připadalo normální, protože bych to dělala tak, jak cítím a jak potřebuji, abych byla v pohodě. A šlo by to hned, bez trápení, soudů, výčitek, sebelítosti nebo nějaké viny. Brala bych to tak, jak to je a asi nad tím vůbec nepřemýšlela.

Vzpomínám si, jak jsem u Vincenta musela kojení co půl hodiny/hodinu obhajovat. Sama před sebou, před svým okolím. Ne, protože bych to cítila jako něco divného, ale protože jsem věděla, že to dřív nebylo úplně běžné, a chtěla vyvrátit ty myšlenky, že jsem "otrokem" svého dítěte. Ty staré vzorce tam prostě zůstaly zakořeněny. Bojovala jsem sama se sebou, se svým mateřským instinktem. Dnes mi to přijde úplně pošetilé. 

Je to přece věc každé z nás jestli kojíme, nekojíme, jak dlouho kojíme a jak často kojíme. Kdo má to právo říkat a soudit, co je pro vás a vaše dítě dobré? To víte jen vy. 

Vy jste ho nosily, vy ho vnímáte, vy cítíte jeho potřeby nejlépe (tedy do doby, než začne své potřeby vnímat a vyjadřovat samo). A taky cítíte SVÉ potřeby nejlépe, protože kdo jiný, než vy, by měl rozhodnout o tom, že už máte toho kojení dost?

A tady jsme zase u toho druhého konce.

Je skvělé, že přišla doba, kdy už víme, že tzv. Kontaktní rodičovství je skvělá cesta, jak miminku poskytnout v prvních měsících až letech života pocit bezpečí a lásky pro správný rozvoj, že uspokojování jeho potřeb je přirozenou záležitostí, ale nesmíme zapomínat na to, že od určitého věku je třeba děti učit i hranic a toho, že máme i vlastní potřeby. Že kontaktní rodičovství neznamená liberální výchovu a už vůbec ne opomíjení nás samých, a že když nás něco bolí, nebo trápí, je třeba s tím něco dělat a ne trpět. 

Nesmíme zapomínat na to, že to co děláme my od nás přebírají i naše děti. A trápení, sebelítost a výčitky asi nejsou to, co bychom je chtěli učit.

A tak jsem to Arturovi, kterému je dnes dvacet měsíců, řekla. Řekla jsem mu, že je čas trošku rozvolnit naši vazbu, že musím myslet i na sebe a být v pohodě, abych byla v pohodě máma, a že mu tu lásku a podporu budu dávat jinak než kojením.

A víte, co se stalo? Vůbec nic. Při odjezdu mi zamával, a i když mě viděl přes videohovor, jen se usmíval. A já se usmívala s ním, protože to bylo osvobozující udělat to rozhodnutí odjet a mít se zas chvíli sama pro sebe.

Nevím, jestli je to přes smršť mých myšlenek pochopitelné. Prostě chci jen říct:

Nezapomínejte na sebe, i když je to někdy těžké, a jednejte tak, jak cítíte a jak potřebujete, aby vás to těšilo. A to i přesto, že se něco změní a je to v rozporu s vašimi původními plány. Prostě se poslouchejte, a když něco dělat nechcete, tak to nedělejte. Nemusíte se cítit, že jste selhaly, nebo jste špatné mámy. Nemusíte se obhajovat před nikým a už vůbec se samy před sebou. Děláte to správně. Protože to děláte srdcem a ne rozumem někoho jiného. 

Výpis článků ze sekce blog:

úvodní foto by: Life Is My Atelier

Zajímá vás víc?

Každá jsme jiná a jedinečná, ale společnost a její vliv nás donutila dívat se na sebe z různých úhlů, v kterých máme tendence být k sobě kritické, nedostatečné, méněcenné... Stačí jedna poznámka v dětství, která v nás zanechá hlubokou stopu, aniž si to jako dospělé uvědomujeme. A tak se dnes zaměřujeme často na detaily spojené s naším tělem namísto...

V předchozím článku jsme si řekli, co to Bachovy esence jsou a už víme, proč je důležité být v souladu se svojí duší a mít emoce v rovnováze. Co všechno ale dokáží Bachovy esence řešit? V podstatě všechno, jen je třeba dokázat to definovat.