2.DÍL Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit

16.02.2016

"Ahoj Mirko, tak si predstav, na zahrade je už viac dní bocian, tak som si vravela, že ti to musím zatelefonovať, aby som sa spýtala, či to nie je nejaké znamenie," volá Mírova mamka z východního Slovenska... "Tak tam se ta novina donesla sama," nevěřícně kroutím hlavou. Každopádně jí ještě nic nepotvrzujeme.

V práci se slušně držím a mlčím, i přesto, že vždycky "vybleju" i to, co jsem si koupila za značku tampónů. Čekám jen, kdy se mě kolegyně zeptá, kdy jsem to dostala, protože svoji periodu hlídá podle mojí. Už jsme se za tu dobu prostě nějak synchronizovaly. "Tak, kdy už se s Mírou začnete snažit?" ptá se jen tak mimochodem u oběda. Ani se nestačím nadechnout a slyším sama sebe, jak říkám: "My už se snažit nemusíme." 

Ten den to oznamuji všem a jsem ráda. Nemusím to v sobě dusit a taky bude dost času na to, připravit pečlivě výběrové řízení na moje místo a zaučit náhradu. "Já jsem prostě nedokázala zalhat," říkám Mírovi do telefonu a zároveň mu sděluji, že to jdu zavolat našim, když už se to tak "provalilo", aby mohl udělat totéž. Jo, nemá se to, ale my na takový ty všeobecný "normy" moc nehrajeme. Na chvíli si sice vzpomenu na nejednu kamarádku, které to nevyšlo a právě kolem sedmého týdne začala krvácet, ale my věříme, že se nic nestane. "Kdyby jo, má to tak být," zaháním myšlenky na pověry. "Stejně bych tomu nijak nezabránila. A celé těhotenství ležet bych asi nevydržela," lítají mi v hlavě další ubezpečovací zaklínadla. "Prostě to bude dobrý a hotovo. Jím zdravě, cvičím, udržuji se v kondici, dopřávám si zdravé množství vína, moje tělo je na tohle přece ideálně připraveno," vyřknu konečný resultát a dál se nějakými riziky nezaobírám. "A navíc jsem v pohodě," zasměju se srdečně svému nadhledu. Nastává den D a já jdu na první prohlídku. Na chvíli mě přepadne panika. "Co když se to nepotvrdí a budu za magora? Dýchej, dýchej, hlavně nebuď nervózní, nebo ti naměří vysoký tlak a budou ti nutit nějaký prášky."

Ještě tam ani nedojdu a už jsem slušně nabroušená a rozhodnutá být teda přísná a stát si pevně za svým, co se týče nějaké zbytečné medikace, zákroků a tak dále. Vždyť přece na diskuzích psaly, že se s nimi lékaři kolikrát nemazlili... "Tak pojďte dál," odzbrojí mě sestřička úsměvem a rázná nálada je pryč. "To se vám to povedlo docela rychle," směje se a já si vzpomínám, že jsem jí naposled říkala, že tomu necháme volný průběh. Vaginální ultrazvuk potvrzuje jedno embryo a prokazatelnou srdeční činnost. "Jedno?" směju se na gynekologa. "Míra říkal, že tam budou určitě dva silní jedinci." Při výčtu všech rizik spojených s čekáním dvojčat jsem ráda, že je jen jedno a nebudu mít za pár týdnů pupek na roztrhání. Ještě před odchodem vznáším zvláštní prosbu a už odcházím s papírem podepsaným gynekologem - "Sexuální styk dle libosti". Ten můj vtipálek mi to dal jako podmínku, jinak by prý nic nebylo. A já hraji jeho hru, takže to má černé na bílém. (Dámy, radši nikdy, ani ze srandy, neříkejte svému muži: "Tak teď už opatrně, lásko." Jinak budete o podobnou blbost žádat i vy :-)) 

Zpětně si uvědomuji, jak málo stačilo a celé vyšetření mohlo probíhat kvůli mým dedukcím a mylným předpokladům v nepříjemné atmosféře. Stačilo by možná, abych jako první promluvila já, a mohla jsem zkazit náladu jak sestřičce, tak ošetřujícímu lékaři. Už se nedivím tomu, proč vznikají zbytečné stížnosti. Mnohdy si za to můžeme sami. 

"Za týden jdu na první ultrazvuk s obrázkem," sděluji Mírovi a doporučuji mu udělat si čas, protože ty za celé těhotenství probíhají pouze tři, a to kolem 10., 20. a 32. týdne (pokud vám tedy váš gynekolog nedělá nějaké nadstandardní z vlastní "dobroty", nebo si je nezaplatíte). Zároveň mě čekají první odběry krve, aby se zkontrolovaly hodnoty, krevní skupina (kvůli Rh faktoru) a vyloučily se pohlavní nemoci. Kombinace ultrazvuku a krevních výsledků má v tomto trimestru odhalit případná rizika onemocnění miminka. 

Učůrané a ospalé období prvního trimestru se pomaličku blíží ke konci a já třímám v ruce fotku, na které jsou tři kuličky - hlavička, tělíčko a žloutkový váček. Člověk čte v knize, jak už si ten malý tvoreček málem umí cucat prstíky a já koukám na tři bubliny. Zázrak. Míra se mnou jít nakonec nemohl, ale jde se mnou na další kontrolu, kde mám přislíben ještě jeden ultrazvuk. Tam by toho mělo být vidět už víc. Každý den je prostě znát. A co víc, konečně také dostanu řidičák na rostoucí břicho. Budu ho potřebovat, protože zatím ani nevím, jak si mám pořádně lehnout, a co teprve, až se nevejdu mezi futra, to bude alchymie. Přibrala jsem teprve půl kila. Ale je možný, že jsem si jen nedošla na záchod. Každopádně myslím, že to břicho už roste. :-)

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....