S dětmi na cestě (životem)

Když se narodil starší syn, začala jsem psát blog. Blog psaný zpětně, kdy jsem vzpomínala na těhotenství, jeho průběh, pocity. Pak přišel porod, prozření, život se obrátil naruby, a do toho druhé těhotenství... blog se rozrostl tak, jak jsem rostla já. Dohnala jsem s ním současnost, psala o pocitech, o kterých se moc nemluví. O tom, jak se z kariéristky stala matka. Matka, která není dokonalá a nebojí se mluvit o tom, co někdy není příjemné, ale je to denním chlebem nás všech. Matka, která začala vnímat víc a víc podstatu života, tak jak mi ji děti ukazují. 

Tento blog jsem přenesla z Budějcké Drbny, kde původně vycházel pod názvem "Na Roztrhání".



"A nechcete odvézt k vašim?" ptá se Míra jeden den, když opět diskutujeme o jeho přesčasech v práci. "No, to není blbej nápad. Kluci si pohrají se sestřenkami, změní prostředí, babička si je užije..." myslím na samá pozitiva... "a my si od sebe trošku oddychneme." Dodám trošku sklesle, ale faktem je, že atmosféra doma je teď nic moc. Míra...

"Tak mu je prostě vezmi, vysvětli mu, kam se kaká a čůrá, a je to. Pár dní budou nehody, a pak se to naučí," píše mi známá, když si zase trošku postesknu, že Vincent se ne a ne zbavit plínek. "Čekám až bude trošku tepleji a asi to zkusím," odpovím, ale sotva zavřu okno konverzace, něco se ve mně pohne a jsem rozhodnutá začít hned. ...

Vincík se přes den ozývá čím dál víc, nejhorší jsou rána, kdy bych spala a on nechce, nebo spíš nemůže. "Sakra, co jsem zase snědla?" říkám si už zoufale, protože vidím, že ho bolí bříško, a to i přesto, že mu jde tlačit relativně dobře.

Vincík je doma. A co teď? První noc je trošku divočejší, nemáme doma tak teplo jako v porodnici, a tak si nejsme jistí, jak moc ho obléct, jak moc ho přikrýt, aby mu nebyla zima, nebo moc teplo. Jestli kojit vždycky, když se probudí, když zapláče, nebo sledovat rozestupy. Je to taková malá alchymie. Snažím se nemyslet na nějaké rady,...

Ležím v posteli na pokoji a cítím, jak se mi ještě třepou nohy. "Byla to teda síla," běží mi hlavou, ale pocit bolesti, jakou jsem při porodu měla, si už vybavit nedokážu. "Dobrý den," představuje se mi ženská sestra, ale jméno nepochytím, jsem z toho všeho ještě trošku mimo.

"Dobrý den, já jsem Jana, porodní asistentka, došlo k výměně služeb," představuje se mi příjemná paní. Doteď jsem porodní asistentku téměř nepotřebovala, ve sprše mi to šlo dobře. "Půjdeme se podívat, jak to postupuje," přemísťuji se na porodní kozu. "Jde to pomaleji, ale postupuje to. Pokud byste souhlasila s píchnutím plodové vody, mohlo by se to...

Vyjíždíme se sestřičkou výtahem do 2. patra perinatologického centra, kde v ambulanci sepisujeme papíry, odevzdávám těhotenskou průkazku a porodní přání. Natáčí mi monitor. Hypnotizuji ho pohledem, abych ho popohnala k akci, protože mám pocit, že kontrakce trošku polevily. Křivky tomu odpovídají. "Sakra, měla jsem být ještě doma, takhle si mě tu...

V noci se budím třistakrát na čůrání a s šílenými bolestmi kyčlí. Už je těžké najít příjemnou polohu na spaní. Je mi jasné, co tímhle vstáváním příroda zamýšlí. Být připravena na miminko. Škoda, že to nepociťuje i tatínek. Když lezu sem tam, ani sebou nehne.

A je to tu, pět týdnů do porodu, na řadu přichází Aniball. Pevně přesvědčená, že to nebude problém si prohlížím narůžovělý balónek. Lehce ho napumpuji a zkouším ho zavést do míst, kudy by měla procházet hlavička (vagína zní moc uniformovaně, že?).

Konečně se "dovalím" na řadu u volného prodeje v lékárně a vytahuji superdlouhý seznam věcí, který mi po žadonění poslala bráchova žena, která má už všechny tyhle "radosti" za sebou (nemám ráda oslovení švagrová, připadám si pak stará). Samozřejmě jsem si na internetové drbárně ověřovala co a jak, abych si vybrala to nejlepší od každého druhu, a...