8.DÍL Kdo je připraven, není zaskočen aneb nákupy pro miminko

10.05.2016

Konečně se "dovalím" na řadu u volného prodeje v lékárně a vytahuji superdlouhý seznam věcí, který mi po žadonění poslala bráchova žena, která má už všechny tyhle "radosti" za sebou (nemám ráda oslovení švagrová, připadám si pak stará). Samozřejmě jsem si na internetové drbárně ověřovala co a jak, abych si vybrala to nejlepší od každého druhu, a tak jdu sebejistě i pro poporodní kalhotky a vložky.

Kromě odsávačky na mléko, kterou si tam můžu v případě potřeby půjčit a vyzkoušet, a teploměru, který si chci ještě promyslet, jsem sehnala snad všechno. Beru tašku a s jistou úlevou, že teď už můžu klidně rodit, se valím směr domov. Koukám do seznamu, co mi ještě chybí. "Tohle koupím v drogerce, tohle v nějakém eshopu," mumlám si pro sebe, když míjím DM. "Jéé Déemko, vždyť tam mám Baby bonus knížku," zastavím prudce, až mě málem srazí paní jdoucí za mnou. Zaplouvám tam a jsem nadšená, že stihnu v jeden den pokoupit všechno, co potřebuji, a budu mít klid (já vím, já vím, psychopat, no... všechno hned teď). 

"Ten prášek na praní jsem si možná mohla odpustit. Už jen kousek, už jen kousek," uklidňuji se asi sto metrů před domovem, když už skoro necítím ruce. Každé kilo navíc je cítit víc a víc, a tak funím jak Husákův Albatros už po třech schodech. A to jsem si myslela, že mě (trénovanou!) tyhle věci nepotkají. Haha.

"Čo blbneš?" vletí Míra do chodby, když krkolomně otvírám dveře. "Prečo si mi nenapisala, šiel by som ti naproti?!" "Já už jsem neměla čím psát," mnu si ruce otlačené od tašek. "Když já to chtěla mít všechno připravený," skládám vedle prášku na praní i balík plen, dvojbalení vlhčených ubrousků, dětské mýdlo... "Ty robíš, ako by si mala rodiť zajtra," směje se a já si mu dovoluji se vší vážností připomenout, že už mi zbývá jen sedm týdnů! 

V noci se budím bolestí. "Zatracený kyčle," supím, když se otáčím na druhý bok. "Na zádech se to nedá, na břiše nemůžu, na boku mě bolí kyčle. Do schodů funím, ohnout se pořádně nemůžu," přidám do výčtu další omezení tohoto období ještě předtím, než se pokusím znovu usnout. "A musím na záchod," završím noční bdění výletem do úplného vědomí. Sotva vyšlápnu z postele, ozve se kotník, který jsem si čtvrt roku před otěhotněním zlomila. "Paráda, ještě se mi začnou odvápňovat kosti." A Míra si v klidu spinká. Grrr! 

Ráno otvírám pixličku "Mama" vitamínů, které mi nadělila maminka před půl rokem. "Myslím, že je čas, začít vás brát pravidelně, teď už mi z vás snad to děťátko 'nenabobtná'," usměju se na nafialovělou tobolku při vzpomínce na obavy v prvním trimestru a zapiju ji maliníkovým čajem. Už ho začínám po malých dávkách popíjet na uvolňování porodních cest. Čeká mě poslední týden v práci. "Co budu pak dělat?" začínám mít při té představě osypky, a tak nelením a zvedám telefon. "Brácha, nechcete přijet?" Zkouším hned zaplnit čas, kterého se mi v dalším měsíci rýsuje nadbytek. Netrvá to dlouho a mám zpět zprávu, že dojedou na dvě noci i s malou Theou. 

"Thei, pojď za mnou," beru neteř do náruče. "Tak, teď sedíš na svém bratranci," směju se na ni a najednou mi to nepřijde vůbec divný, jak jsem si dřív myslela. Míra je opět na služebce, a tak nechávám spát tříčlennou rodinku u nás v ložnici a sama si lehám na rozkládací sedačku. Ano, dobrovolně podstupuji utrpení v podobě dřevěných lamel tlačících na kyčle přes tenkou matraci, ale když už máme v ložnici i postýlku, byla by blbost nechat je spát jinde. 

V jednu v noci mě budí pláč. "Áááá, je to tady, trénink," usmívám se a snažím se usnout, jenže v průběhu následujících hodin se nic nemění. "Nemáš teploměr a paralenové čípky pro děti?" ptá se Marťa, doufající, že v krabici plné věcí pro miminko něco bude. "Teploměr jsem ještě nekoupila," chytám se za hlavu. "Ale paralen by tu měl být." Jenže ať hledám, jak hledám, nikde není. "Já jsem ho asi zapomněla koupit." Jediná věc z celého seznamu, kterou teď potřebujeme a já ji nemám. Skoro bych brečela, protože Thea opravdu hicuje. Je půl šesté ráno. Přemýšlím, co dělat. "Můžeme sednout do auta a jet do nemocnice, kde má lékárna pohotovost," přemýšlím nahlas. "Nebo mě ještě napadá...," beru telefon a píšu SMS Martině, která bydlí za rohem. "Jejímu Marečkovi jsou dva měsíce, tak by mohla paralen mít. A třeba bude vzhůru na kojení." Jsem šťastná, když během deseti minut pípne odpověď. Nazouvám boty a běžím v pyžamu za ní. "To je jak naschvál," povzdechnu si když přebírám, co potřebuji. "Ještě, že jste tak blízko," cítím velkou vděčnost. "Jo, na to se připrav, to je tak vždycky."

Chudák Theuška musí přetrpět ještě teploměr do konečníku. Trvá to snad deset sekund, než něco změří. V tu chvíli mám jasno v tom, že já koupím bezkontaktní. Ten pláč mi trhá srdce (a co pak teprve s vlastním miminkem!)... 

Kdo je připraven, není zaskočen. Tak hlavně, že jsem to šla všechno nakoupit.

Výpis článků ze sekce blog:

Zajímá vás víc?

Když už se konečně rozhodnete vyjet na Jamajku s dětmi, je třeba zapomenout na všechny předsudky. My vyjeli v září, v době, kdy je běžně hurikánová sezóna. Bohužel klima na naší planetě se mění a v dnešní době musí člověk počítat se vším i mimo takovou sezónu, takže my se soustředili spíš na pozitivní myšlení, že to v tuto...

Zavazadla: Sbalení jsme byli do tří batohů, tašky s jídlem a měli jsme autosedačku v cestovním obalu na kočárek do které se toho taky spoustu vešlo (například, deka na pláž, cestovní sprcha, cestovní barel, plínky, hračky pro děti, těstoviny a tuňák na první den a nějaké hotové věci pro děti).

Nošení dětí není jen otázkou praktičnosti, což považuje hodně z nás za velkou výhodu (a výhoda to opravdu je, obzvlášť pokud miminko volá po kontaktu a vy potřebujete volné ruce), ale jde hlavně o to, poskytnou miminku bezpečí vaší náruče, které mělo po 9 měsíců těhotenství, dokud se nebude cítit bezpečně a nebude chtít objevovat svět samo. Zároveň...

"Na hřišti si hrál nějaký chlapeček s našimi hračkami," říká mi Míra, když přijde s klukama z pískoviště. "Vincentovi se to nelíbilo, tak jsem mu řekl, ať mu jde říct, že jsou to jeho hračky, a co myslíš?" kouknu na něj a nemusím hádat, protože vím. "Bál se," nečeká na moji odpověď a začíná smršť výčitek, že jsem...

"S takovýma prsama nikdy kojit nebudete," vzpomínám na kamarádku, které řekla sestra v nemocnici hned po porodu takový verdikt. A co myslíte? Nekojila. Mohla bych tento blog zkrátit do jedné věty: "Zeptejte se někoho jak to bude, a ono to tak bude," protože síla vnuknutí je někdy velká a pocit selhání a neschopnosti může zaplnit celou naši mysl....